|
Pečlivé studium Daniele 11 odhaluje se 100% jistotou, |
Voynichův rukopis je bezpochyb jedinečná kniha. Z estetické stránky je to umělecké dílo. Krásné ilustrace v barvách zelené, hnědé, žluté a modré doprovází téměř každou stránku. Botanické nákresy jsou podrobné, astrologické a astronomické kresby pedantské, ručně psaný text plynulý a půvabný. Je známo, že to patřilo svatému římskému císaři Rudolfu II z Německa (1576-1612), ale datování radiokarbonovou metodou udává stáří rukopisu až do let okolo 1400 n.l.
 |
|
Voynichův rukopis s jedním z mnoha neidentifikovaných rostlinných druhů. (Image: http://top-documentary.com/wp-content/uploads/2012/01/f50r.jpg) |
A přesto v dnešním světě, kde technologie poskytla odpovědi na mnoho dlouho nevyřešených tajemství, zůstává Voynichův rukopis nevyřešenou hádankou. Nikdo neví, odkud přišel nebo kdo ho napsal. Stotřináct botanických nákresů se týká neidentifikovatelných druhů rostlin. Biologická sekce je zvláštní, naznačujíc neznámou technologii, kde jsou lidská těla ponořena do nějakého druhu tekutiny ve spojení se spletitým znázorněním spojovacích trubic.
Asi nejtajemnější ze všeho je fakt, že nikdo neví, co tato kniha říká! Je napsán neznámým jazykem. Žádné úsilí, čas, ani počítačový software nedokázaly rozluštit tajný kód, kterým je rukopis napsán. Proto se někteří domnívají, že se jedná o propracovanou mystifikaci. Žádný Rosetta Stone nebyl nikdy nalezen, který by poskytl klíč k odkrytí tajemství Voynichova rukopisu.
Bible měla taky nerozluštitelnou pasáž. Mezi mnoha proroctvími zaznamenanými pro poslední generaci to byla kapitola Daniel 11, která byla všeobecně mylně chápána. Je to vzácnost mezi proroctvími, ve kterých nejsou použity symboly. Není pochyb o tom, o čem toto proroctví je a kdy se odehrává, protože jeho konec - identifikující, kdy nastává konec doby milosti - je příliš důležitý. Odkládajíc stranou všechnu symbolickou řeč, jde anděl přímo k věci a popisuje přes 2000 let historie.
Studenti Bible byli dlouho mystifikováni a frustrováni ohledně významu této kapitoly, navzdory nepřítomnosti symbolů. Reference k tajemnému "Králi severu" a stejně záhadnému "Králi jihu" vedly k různým výkladům, domnívajícím se, kým by mohli být. Identifikace těchto králů je klíčem k rozpoznání významu této kapitoly.
Na rozdíl od Voynichova rukopisu poskytuje Daniel 11 klíč a tím klíčem je geografie.
Daniel byl vždy a stále v hloubi srdce Izraelitou. Písmo uvádí, že otevíral své okno a modlil se směrem k Jeruzalému třikrát denně. I když byl starým mužem, desítky let poté, co byl odvlečen ze své rodné vlasti, stále popisoval svou rodnou zemi jako "nádhernou zemi".
"Král severu" a "Král jihu" jsou v Danieli 11 několikrát uvedeni a musí být pochopeni ve vztahu k Izraelské zemi.
Kdo nebo co bylo na jih od Izraele? Odpověď je snadná a nikdy se nemění. Egypt byl jižně od Izraele.
Kdo nebo co bylo na sever od Izraele? Zemí přímo severně od Izraele byla Sýrie. Co však způsobuje u mnoha lidí zmatek, je to, že politická moc ovládající tuto zeměpisnou oblast se časem měnila. Proto je Králem severu vždy ta politická moc, která v daném čase ovládala Sýrii. Jakmile je toto pochopeno, Daniel 11 může být porovnán s historií a proroctví se stává jasným.
Proroctví je jednoduše historie napsaná dopředu. V proroctví Daniele 11 jde anděl přímo k věci: "Nyní ti tedy oznámím pravdu: Hle, v Persii povstanou ještě tři králové. Čtvrtý pak nabude většího bohatství než ostatní. Jakmile získá sílu ze svého bohatství, vyburcuje všechno proti řeckému království. Povstane však bohatýrský král, bude vládnout nad obrovskou říší a dělat, co se mu zlíbí." (Daniel 11,2-3)
Od doby Daniele měli přijít čtyři králové vládnoucí Persii, kde ten poslední bude nejbohatší ze všech. On měl být důležitý při rozdmýchání problému s Řeckem. Historie potvrzuje, že tím čtvrtým perským králem od chvíle, kdy bylo proroctví dáno, byl Xerxes I, syn Daria Hystaspese. On byl nebývale bohatý panovník a použil svého bohatství, aby bojoval proti Řekům. I když dobyl vítězství v bitvě u Thermopyl, byl poražen v bitvě u Salamis. Vše, co se nakonec Xerxovi I podařilo, bylo "vzbouření všech proti království Řecka" v souladu s jistým slovem proroctví.
Následující verš představuje Alexandra Velikého a pokládá základ pro identifikaci Krále severu a Krále jihu: "Ale až bude pevně stát, bude jeho království rozlomeno, rozděleno podle čtyř nebeských větrů, avšak ne jeho potomkům; nebude to už říše, jaké vládl on, neboť jeho království bude rozvráceno a dostane se jiným, nikoli jím." (Daniel 11,4)
Alexandru Velikému bylo pouze 32 let, když zemřel. I když byla jeho žena v oné době těhotná, neměl žádné jiné živé potomky. Jeho obrovské impérium bylo rozděleno mezi jeho čtyři generály. Ti pak bojovali mezi sebou, aby získali ještě více území a moci.
Zde je stručný seznam generálů a území, která zabrali.
Obrovská říše Alexandra Velikého byla rozdělena po jeho smrti mezi jeho čtyři generály.
Po určitou dobu byla část Alexandrovy říše ovládána Antigonem, regentem, který se snažil znovu spojit tuto říši. Tato oblast však nakonec podlehla zmíněným čtyřem generálům. Rozdělení říše na čtyři části bylo následováno různými válkami a bitvami po dalších 20 let. Většina těchto sporů byla mezi třemi generály na sever, východ a západ od Izraele: Lysimachus, Cassander a Seleucus. Lysimachus dobyl Cassanderovo území, aby pak Seleucus obsadil vše od Lysimacha. Nakonec jen Seleucus na severu a Ptolemaios na jihu ovládali původní čtyři části.
Ptolemaios se projevil jako nejschopnější z Alexandrových čtyř generálů. "Ptolemaios, který se proslavil za Alexandra jako obezřetný a spolehlivý velitel vojska, se také prokázal být politikem nebývalých diplomatických a strategických schopností v dlouhé řadě bojů o trůn, které se rozpoutaly po Alexandrově smrti v roce 323."2 Ve skutečnosti to byl Ptolemaios, který rozpoznal nemožnost udržet jednotu Alexandrovy říše. Na jeho návrh byla říše rozdělena mezi čtyři generály.
Ptolemaios byl schopen vyhodnotit chaotickou mezinárodní situaci této po-Alexandrijské éry, která byla charakterizována neustále obnovovanými válkami s přesouvajícími se aliancemi a koalicemi v reálných politických podmínkách. Přidržujíc se v zásadě defenzivní zahraniční politiky, zabezpečil Egypt proti vnějším nepřátelům a rozšířil ho skrze přímou kontrolu zahraničního majetku a hegemonické správy. Přesto neopomíjel věnovat pozornost vnitřní organizaci země a poskytnout nástupce.3
Bez ohledu na skutečnost, že Ptolemaios byl jeden z Alexandrových generálů, který dobyl Egypt, jeho moudré vůdcovství způsobilo, že byl přijat Egypťany, kteří ho vyvýšili po jeho smrti do statutu boha. Egypt se stal mocným Králem jihu pod tímto dřívějším generálem.
Mocná Ptolemaiská dynastie, kterou ustanovil, "vládla déle než kterákoliv jiná dynastie ustanovena na půdě Alexandrijské říše a podlehla Římanům jedině v roce 30 p.n.l."4 I poté, co se Egypt dostal pod nadvládu Říma, zůstala tato oblast Králem jihu, protože leží jížně od Palestiny.
Neexistuje sebemenších pochybností o tom, že Egypt
je Král jihu. První část Daniele 11 je jasným a přímým recitálem historických
událostí, předpovězených před tím, než se odehrály. S nadpřirozenou přesností
vykreslují činnost Krále jihu, Egypta, během staletí. Každý verš je prokázán
historickou dokumentací. Veškerým cílem tohoto proroctví je určit, kdy doba
milosti skončí. Plynoucí verše dovolují dnešnímu studentu Bible s jistotou vědět,
že Král jihu je Egypt, jak dokazuje historie.
Vyvrcholení činnosti Krále jihu je popsáno ke konci Daniele 11 a je to opravdu poslední uvedení Krále jihu: "Při dokonání pak toho času trkati se s ním bude král polední (jihu)." (Daniel 11,40)
Během staletí dobyli Egypt různí vnější vládci, tak jako tomu bylo i v dalších oblastech Alexandrovy říše. Mamelukova dynastie ovládla zemi v roce 1250. Mamelukové byli otročtí vojáci, kteří se stali velmi mocnými během středověku. Vyhnali ze Středního východu poslední evropské křižáky a Mongoly ze Sýrie a Palestiny. Vysloužili si uznání všech muslimů, kteří viděli v Mamelucích spasitele jejich náboženství a kultury.
Aby upevnili svou moc v islámském světě, obnovili Mameluci kalifát, který zničili Mongolové v roce 1258, a ustanovili kalifa pod jejich dozor v Kairo. Jejich ochrana vládců svatých měst Arábie, Mekky a Mediny, sloužila stejnému účelu. Velkolepý úspěch ve válce a diplomacii byl ekonomicky podepřen Mameluckou podporou průmyslu a řemesel, stejně jako jejich obnovením Egypta, co by hlavního obchodního a cestovního transitu mezi Orientem a Středomořím.5
Ottomanská říše převzala kontrolu nad Egyptem na počátku 16. století. Okolo roku 1790 však Mameluci získali hodně ze své dřívější moci, přestože byli Egypťané stále, technicky vzato, považováni za součást Ottomanské říše. I když byli Mamelukové původně zodpovědní za vytvoření hlavní obchodní cesty, která spojovala Orient s Evropou, poslední roky Mamelucké vlády byly naplněné vnitřními boji, které přerušily tuto karavanní cestu.
"Poslední roky vlády Mameluků byly pro Egypt zničující. Neustálé boje spojené s vysokými daněmi zruinovaly Egyptský obchod. Jedním z důvodů pro Francouzskou invazi bylo skutečné zničení obchodu Francie s Egyptem v letech okolo 1790."6
Jak už jsme na jiném místě demonstrovali, Francie byla ten "Svévolný král" popsaný v Danieli 11:36-40. Přerušení Egyptského obchodu s Francií znamenalo, že Král jihu (Egypt) "trkal do" Svévolného krále (Francie). Nebyla to nějaká otevřená válka. Bylo to prostě jen trkání do Francie.
V roce 1798 napadla Francie Egypt - tentýž rok, ve který začala "doba konce"!
Původním plánem Francie bylo bezpochyb uchvátit Egypt jako kolonii. Francouzi se domnívali, že egyptské obyvatelstvo, trpící pod Mameluky, je uvítá jako osvoboditele, zatímco Ottomanové budou Francouze alespoň tolerovat jako cenu za vymýcení jejich příliš nezávislých poddaných. Egypt měl jen získat vývojem věcí díky revoluci, jeho vláda by byla zmodernizována, nové instituce vytvořeny a staré zavrženy, podobně jako se to stalo ve Francii.
Role Ottomanů byla vždy klamná. Francie byla tradičně spojencem Ottomanské říše a v dané chvíli určitě nebyla žádná záminka to narušit. Francouzský plán se pevně opíral o to, že Ottomané zůstanou přinejmenším neutrální a budou mít na paměti jejich nepřátelství vůči Mamelukům (demonstrováno v roce 1786), které překoná jejich vztek na Francouzskou invazi území, které bylo stále oficiálně Ottomanskou provincií.7
Tento plán však dopadl hrozně.
Při dokonání pak toho času trkati se s ním bude král polední, ale král půlnoční oboří se na něj s vozy a s jezdci a lodími mnohými, a přitáhna do zemí, jako povodeň projde. (Daniel 11,40)
 |
|
Britská přítomnost v Egyptě po francouzské invazi vybízela k přeladění mezinárodních svazků a ovlivnila Krále severu k drtivé reakci. V konečném důsledku přišly o život milióny lidí.
(Image: http://www.woodenwalls.co.uk/NileBattle.jpg) |
Ve svém trvalém úsilí omezit ambice Francie, zahnali Britové Francouze ke Středozemnímu moři. 1. srpna 1798 našel britský admirál Horatio Nelson francouzskou flotilu zakotvenou v egyptské Alexandrii. "Bitva o Nil byla jednou z nejdrtivějších námořních vítězství kdy vybojovaných. Britové nepřišli o žádnou loď, zatímco jen dvěma francouzským lodím ze třinácti se podařilo uniknout. Napoleon byl nyní odříznut od Francie."8
Jakákoliv reálná šance, že by Ottomanská říše akceptovala Francouzský výboj, skončila poté, co Nelson zničil Francouzskou flotilu v bitvě o Nil (1. srpna). Britská diplomacie v Istanbulu byla nyní schopna nasměrovat říši přímo k opozici a 9. září 1798 vyhlásila Ottomanská říše válku Francii (na počátku roku 1799 se Rusko spojilo s Británií a Tureckem a tím se zformovala Druhá koalice). Napoleon tak musel čelit skutečnému nebezpečí invaze po souši i po moři. Dvě Ottomanské armády byly zapojeny do této invaze. Armáda Damašku pokračovala přes Sýrii a Palestinu a měla zaútočit na Egypt přes Sinaj. Jiná armáda, zformovaná za Rhodu, se měla za ochrany Královského námořnictva vylodit blízko Nilu. Francouzi by byli obklíčeni a přemoženi.9
Ottomanská reakce naprosto zničila francouzské plány a představy o snadném dobytí území. V důsledku invaze Svévolného krále do Egypta se vytvořily nové, odlišné aliance. "Francouzská expedice přivedla nakonec Selima [Ottomanského sultána] do aliance s Velkou Británií a Ruskem, která pak vyhnala Francouze."10 V tomto novém politickém prostředí si začaly Rusko a Persie připojovat země tradičně patřící Ottomanské říši. To naopak vyvolávalo extrémní odpor mezi Ottomanskými Turky a bylo z velké části zodpovědné za hrůzostrašnou genocidu spáchanou Turky proti Arménským, Řeckým a Asyrským křesťanům během a po 1. světové válce.
Konec doby milosti je nejvážnější událost od Golgoty. V té době bude muset každý učinit své vlastní rozhodnutí: pro věčný život nebo ostudu a věčnou smrt.
|
Konec doby milosti je nejvážnější událost od Golgoty. V té době bude muset každý učinit své vlastní rozhodnutí: pro věčný život nebo ostudu a věčnou smrt. V závěrečných slovech Bible je zaznamenán popis této události s vážným varováním, jak blízko to bude před Druhým příchodem Yahushui:
Potom řekl mi: Nezapečeťuj slov proroctví knihy této; neboť jest blízko čas.
Kdo škodí, škodiž ještě; a kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě; a svatý posvětiž se ještě.
A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho. (Zjevení 22,10-12)
Není možné prodlévat s přípravou. Doba milosti skončí velmi brzy, ale skončí nejprve u těch, kteří měli nejvíce světla. Pokud chceš zažít radost z toho, že přineseš hlasité volání světu, pak zbožně zkoumej vlastní srdce. Tíhneš k nějakým vědomým hříchům? Zavrhnul jsi nějaké rostoucí světlo, které je tím pozdním deštěm, milosrdně darovaným, aby tě připravil na konec doby milosti?
Připrav se, připrav se, připrav se. Musíš mít lepší přípravu, než kterou máš dnes, protože den Pána přichází, krutý svým rozhořčením a prudkým hněvem, aby zpustošil zemi a zahubil hříšníky na ní. Obětuj všechno Yahuwahovi.11 Polož vše na jeho oltář - sebe, majetek a vše jako živou oběť. Všeho se musíš vzdát, abys mohl vstoupit do slávy. Ukládej svůj poklad v nebi, kde nemá přístup žádný zloděj a kde nic nerezaví. Musíte být účastníci Yahushuova trápení zde, pokud chcete být spolu s Ním účastníci Jeho slávy později.12
Dílo spasení není žádná dětská hra, do které by se dalo zapojit podle přání a libosti. Je to neustálý cíl, neúnavné úsilí, co získá konečné vítězství. Jen ten, který vydrží až do konce, bude spasen. Jsou to ti, kteří trpělivě pokračují v konání dobra, kdo obdrží věčný život a nesmrtelnou odměnu.13
Nyní je ten den spásy. Učiň vědomé rozhodnutí, že budeš následovat pravdu, kamkoliv povede. Odevzdej se plně Spasiteli a On tě připraví.
Související obsah:
1 https://www.britannica.com/biography/Lysimachus
2 https://www.britannica.com/biography/Ptolemy-I-Soter
3 viz výše
4 viz výše
5 https://www.britannica.com/topic/Mamluk, emphasis supplied.
6 http://www.historyofwar.org/articles/wars_french_egypt.html
7 viz výše
8 viz výše
9 viz výše
11 Pohanské tituly nahrazeny Svatými jmény.
12 E. G. White, The Faith I Live By, p. 359.
13 E. G. White, Our Father Cares, p. 88.
