Když mluvíme o spasení, mnozí z nás si nejprve vzpomenou na epištolu Pavla k Římanům, protože ta je nejplnějším vysvětlením ospravedlnění v Kristu. Existuje-li v Bibli místo, kde můžeme najít něco o poslušnosti ve vztahu ke spasení, pak je to právě tato epištola, kde bychom měli hledat. Ale tak jsem to já neudělal. Začal jsem hledat slovo poslušnost v anglické Bibli krále Jakuba a zjistil jsem, že slovo poslušnost se objevuje v knize Římanům častěji, než v kterékoli knize Bible: dohromady pětkrát. Pavel rozvíjí toto úžasné téma jednoduše, aby mohlo být zapamatováno, podobně jako pět prstů na ruce.
Téma poslušnosti objímá epištolu Římanům v milující náruči od prvních slov až na samý konec. „Pavel, služebník Yahushuův, povolaný být apoštolem, oddělený pro kázaní evangelia Yahuwahova, (Kteréžto zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmích svatých,) O Synu jeho, (zplozeném z semene Davidova s strany těla, Kterýž prokázán jest býti Synem Yahuwahovým mocně, podle Ducha posvěcení, skrze z mrtvých vstání,) totiž o Yahushuovi, Pánu našem, Skrze něhožto jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho, Z nichžto i vy jste povolaní Yahushuovi.“ Římanům 1,1-6
Pavel začíná s poslušností k víře. To je ten první krok, a to je také, kde mnozí jdou špatně ihned od počátku. Oddělují poslušnost a víru, jako by mohly být odděleny nebo se dokonce vzájemně vylučovat. Evangelium podle Pavla nic takového neříká. On neučí na jedné straně poslušnost a na druhé víru. On učí poslušnost víry. Tento svět má církev a víru a mnoho co říci o víře v Yahushuu. Ale to je marnivá nauka, protože to je víra samotná. Víra, kterou Pavel zná, je poslušnost víry.
Co je to ta poslušnost víry, o které hovoří
Pavel? On to nedefinuje přímo, ale dává nám silný podnět. Poslušností víry mezi
všemi národy pro jméno Kristovo byl jeho čin a ochota vystoupit jako apoštol a
hlásat Krista. Palec - první bod spasení, není něco, co bychom měli sami dělat
nebo věřit. Je to něco, co je učiněno pro nás a nám. Je to povolání, které přijímáme
od Krista. Poslušnost víry představuje nejprve Kristovo povolání.
Od pravého počátku Kristovy služby, jak je popsaná v Evangeliích, vidíme Krista, jak dělá tento první krok spasení. On povolává jednoho učedníka po druhém. Poslušnost víry neznamená, že zachováváme přikázání nebo zkoumáme a snažíme se najít spasení. Znamená to slyšet povolání od Krista.
„Neb jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí.“ Římanům 5,19
Kazatelé, stejně jako shromáždění, mají sklon
soustředit se na to, co lidské bytosti musí dělat. Protože si uvědomují, že
zachovávání zákona nemůže spasit, často si nepřiznají, že ospravedlnění
přichází skrze poslušnost. Všichni, kteří jsou uvedeni do pořádku s Yahuwahem,
jsou tak uvedeni skrze poslušnost a nic jiného. Jsou smířeni skrze poslušnost
Kristovu, která je dokonalá a úplná. To je druhý krok v plánu spasení v Pavlově
pětistupňové prezentaci poslušnosti.
Ellen Whiteová to popisuje jasně následovně: „Ve chvíli, kdy hříšník uvěří v Krista, stojí před . . . [Yahuwahem] neodsouzen; protože Spravedlnost Kristova je jeho: Kristova dokonalá poslušnost je mu přičtena.“ Fundamentals of Christian Education, page 429.
Zatímco existuje každý důvod zamítnout koncept naprosté mravní zkázy nebo dědičného hříchu, Pavel zde vyjadřuje logickou rovnováhu. Hřích a smrt vstoupily na svět skrze čin jednoho člověka. Nehledě na to, jak dobře zachováváme dnes zákon, stále čelíme smrti i bez vlastního zavinění. Proto je jedině správné a spravedlivé, že lék přichází stejným způsobem jako problém: skrze čin jednoho člověka na pomoc všem ostatním. Zde je logický základ pro potřebnou poslušnost v našem spasení z hříchu a smrti, ne naše vlastní, ale toho druhého.
„Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod Zákonem, ale pod milostí. Což tedy? Hřešiti budeme, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Nikoli. Zdaliž nevíte, že komuž se vydáváte za služebníky ku poslušenství, toho jste služebníci, kohož posloucháte, buďto hříchu k smrti, buďto poslušenství k spravedlnosti? Ale díky Yahuwahovi, že byvše služebníci hřícha, uposlechli jste z srdce způsobu učení toho, v kteréž uvedeni jste. Vysvobozeni jsouce pak od hříchu, učiněni jste služebníci spravedlnosti.“ Římanům 6,14-18.
Vize umírání, vzkříšení, na nebe vystoupení,
přimlouvání se a usmíření Krista proměňuje lidský charakter. Láska probouzí
touhu být věrným služebníkem poslušnosti tam, kde byla dříve jen služba hříchu.
Ellen Whiteová jasně popisuje tuto zkušenost. „Evangelium Nového Zákona není ten snížený standard Starého Zákona, aby se setkal s hříšníkem a zachránil ho v jeho hříších. [Yahuwah] . . . požaduje od všech svých poddaných poslušnost, naprostou poslušnost vůči všem Jeho přikázáním. Požaduje nyní, jako vždy, dokonalou spravedlnost, jako jediné právo k nebi. Kristus je naše naděj a naše útočiště. Jeho spravedlnost je přičtena jen tomu poslušnému. Přijměme to skrze víru, Otec v nás nenalezne žádný hřích. Ale ti, kteří šlapali po svatém zákonu, nebudou mít žádné právo dožadovat se této spravedlnosti. Ó, kéž bychom směli spatřit nesmírnost plánu spasení jako poslušné děti všech . . . [Yahuwahových] požadavků, věříc, že máme pokoj s . . . [Yahuwahem] skrze . . . [Yahushuu], naší usmiřující oběť!“ Review and Herald, Sept. 21, 1886.
Nikdo nemusí být vystrašený vysokou úrovní tohoto standardu. Míra oběti je zárukou Yahuwahovy moci zachránit až do krajnosti. Kající člověk přijímá požehnání Kristovy spravedlnosti, která nese ovoce v poslušnosti vůči přikázáním. Je to Satan, který tvrdí, že přikázání se nedají zachovávat. Ellen Whiteová poznamenává, že „všichni, kdo přestupují . . . [Yahuwahova] přikázání, schvalují Satanovo tvrzení, že zákon je nespravedlivý a nemůže být zachováván. Takto podporují klamy velkého odpůrce a vrhají neúctu na . . . [Yahuwaha].“ Kolik kazatelů káže stejné tvrzení týden co týden!
V dřívějších letech bylo běžnější slyšet z kazatelny, že „láska Kristova nás drží v mezích. Zachováváme přikázání kvůli lásce Yahuwaha a Jeho Krista, kteří nám nabízí tak ohromné spasení.“ Nyní je poselství kazatelen často takové: Protože nás Yahuwah miluje a spasí nás tak i tak, můžeme Ho neposlouchat, tak hodně, jak se nám zlíbí.
Ale Pavlův koncept ospravedlnění je odlišný. Pravé ospravedlnění nese ovoce v poslušnosti vůči přikázáním.
„Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Yahushuovi, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí. Všude se ví o vaší oddanosti evangeliu. Mám z vás proto radost a přeji si, abyste byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu. Yahuwah pokoje brzo srazí Satana pod vaše nohy. Milost Yahushui, našeho Pána, buď s vámi.“ Římanům 16,17-20
Čtvrtý krok v Pavlově studiu o poslušnosti je jednota v nauce. To může být překvapením, ale ve skutečnosti je to velmi logické. Nejsou to ve skutečnosti rozdíly v názoru, logickém myšlení nebo temperamentu, co vytváří rozdílnosti, dokonce rozkoly v nauce. K těmi dochází ve skutečnosti z prosté neposlušnosti, touhy rebelovat proti Yahuwahovu jasnému slovu. Duch poslušnosti skutečně přináší jednotu v nauce.
Navzdory všem argumentům, které lidé vznášejí pro nezachovávání Sabatu čtvrtého přikázání, vše vychází z toho, zdali zde je nebo není duch poslušnosti. Všechny ty odkazy na stínové služby, přikázání přibité na kříž, tvrzení o svobodě v Kristu, že Yahushua je náš Sabat - ty všechny jsou motivovány prostou touhou nezachovávat tento Sabat. Kdyby lidé, kteří tvrdí tyto věci, přistupovali k této otázce s touhou poslouchat, četli by dané texty s odlišným úmyslem. Četli by ho s nadějí, že naleznou ospravedlnění pro zachovávání Sabatu, raději než omluvu pro neposlušnost. A tak je to s každou otázkou rozkolů v nauce. Některé z nich jsou nedůležité věci, které jsou nadhozeny, aby jen vzbudily pozornost za účelem odvést mysl od naší povinnosti vůči Yahuwahovi a našim spoluobčanům.
„Tomu pak, jenž může vás utvrditi podle evangelium mého a kázání Yahushuova, podle zjevení tajemství od časů věčných skrytého, nyní pak zjeveného i skrze Písma prorocká, podle poručení věčného Eloaha, ku poslušenství víry všechněm národům oznámeného, Tomu, pravím, samému moudrému Yahuwahovi sláva skrze Yahushuu na věky.“ Římanům 16,25-27.
Pavel končí knihu Římanům tak, jako ji začal, s téměř stejnými slovy. Vrací se k tématu poslušnosti víry. Ale tentokrát poslušnost víry není Kristovo povolání. Na počátku jsme měli povolání, na konci nacházíme cíl. Poslušnost víry je nyní, v pátém kroku, „moc vás upevnit“. Na konci, stejně jako na začátku, se nejedná o lidský výkon, ale o něco, co dělá Yahuwah. Je to moc Yahuwahova, která nás upevňuje. Od počátku až do konce je poslušnost víry čin Yahuwahův v lidských životech.
Poslušnost, která se projevuje v individuálním
životě věřícího v činech, které jsou v souladu s přikázáními, je obklopena,
ohrazena a chráněna počátečními a konečnými kroky, konáním boží milosti. Dvě
paže boží lásky objímají lidský čin poslušnosti. Neviditelný Kristus stojí za
dítětem při jeho psaní, obejme ho oběma pažemi a vede jeho vlastní neohrabanou
ruku držící pero. Výsledkem je poslušnost vůči Desateru, tomu milému dopisu
lásky naplněnému zaslíbeními od Yahuwaha. Výsledkem je život, který je
milostným dopisem pro Yahuwaha.
Povolání Kristem vede k tomu, že Kristova poslušnost je skrze milost vložena do věřícího. Uvědomění si takového daru z lásky ohrazuje věřícího k poslušnosti vůči Yahuwahovu zákonu skrze moc milosti. Taková poslušnost má za výsledek jednotu v nauce a žádné rozkoly mezi věřícími. Koncem toho všeho je, že moc Yahuwahova nás upevňuje v Evangeliu. A to je ten význam poslušnosti ke spasení od záčátku do konce.
Související články: