World's Last Chance

Arthur
S. Maxwell vyprávěl příběh o domněnce, ke které došlo v době války a která
změnila běh dějin. Podle Maxwella naháněla španělská armáda menší a slabší
britské loďstvo vedené viceadmirálem Lordem Nelsonem. Španělské lodě byly ve
větším počtu než britské a snadné vítězství bylo na dosah. Najednou se stalo,
že jeden britský námořník přepadl přes palubu. Za takových okolností by většina
velitelů pokračovala v plavbě. Proč riskovat životy všech kvůli záchraně
jediného života?

To
se však nestalo. Byl vydán rozkaz, aby byl britský námořník zachráněn. Britské
lodě zpomalily. Záchranný člun byl spuštěn dolů a poslán na záchranu
osamocenému muži.

Když
to španělský velitel viděl, nemohl uvěřit, že by někdo riskoval porážku, jen
aby zachránil život jediného námořníka. Došel tedy k domněnce, že britský
velitel musel zajisté vidět na horizontu posily. Proč by jinak zastavili a
využili čas na záchranu jediného muže? Kvůli této mylné domněnce se španělské
lodě otočily a odpluly pryč, ponechajíc britské lodě schopné bez ztrát bojovat
další den.

Tato
domněnka přispěla nakonec ke skutečnému zničení španělského loďstva, když se Španělsko
spojilo s Francií, aby bojovalo proti Británii v bitvě u Trafalgaru.
Britské vítězství u Trafalgaru „zničilo Napoleonovu pobřežní strategii a plány
invaze . . . To omezilo Napoleonovu říši a zosnovalo cestu k jeho pádu.“¹
Kdyby španělský velitel nedospěl k mylné domněnce, Nelson mohl být dříve
poražen a bitva o Trafalgar mohla mít velmi odlišnou dohru, pokud by k ní
vůbec došlo. Dějiny mohly být napsány velmi odlišně nebýt jedné malé, mylné
domněnky.

Nebezpečí
domněnek

Domněnky
používají známé údaje (nebo akceptované jako správné myšlenky) k podložení
představ o něčem, co je ve skutečnosti neprokázané. Problém vyvstává, když je
nesprávná domněnka přijata za skálopevnou pravdu.

Některé
domněnky jsou legrační. Například Dr. Dionysius Lardner varoval na počátku 19.
století, že každý, kdo bude v plné rychlosti cestovat ve vlaku, se zadusí
nedostatkem kyslíku. Některé domněnky mohou být nebezpečné, jako například
domněnka ze 17. století, že všechna krev je stejná, načež doktoři prováděli
transfúzi zvířecí krve do lidí. Tito lidé obvykle zemřeli. A čím rozšířenější
taková domněnka, tím větší je její moc oklamat.

I
dnešní křesťanství bylo polapeno v klamu. V klamu založeném na
domněnce. Smutné je, že tato domněnka je podporovaná téměř 1600 let a snaží se
umlčet všechny, kteří chtějí odhalit pravdu.

Touto
domněnkou je, že novodobý týden, od neděle do soboty, cykluje ustavičně a bez
přerušení od doby Stvoření. Tato domněnka vytvořila klam, že sobota je Biblický sedmý
den Sabat, zatímco neděle – co by první den týdne – je dnem, kdy Yahushua vstal
z hrobu. Tento klam je afektem
domněnky. Ale domněnka je mylná.

Pravdou
je, že dnešní sobota není původní
Sabat, ve který Yahuwah odpočinul při díle Stvoření. Není ani dávný Sabat
zakomponovaný do Desatera přikázání od Sinaje, které zachovával Yahushua a Jeho
učedníci. Není to pravý Sabat, zachovávaný křesťany v prvních staletích
naší éry. Ani neděle není dnem, ve který Yahushua vstal z mrtvých.
Takovéto výroky mohou být šokující a je normální mít odtažitou reakci se
sklonem je zavrhnout. Nicméně historie, Bible, a dokonce astronomie dokazují,
že domněnka o nepřetržitě cyklujícím týdnu je mylná.

Raději
než ihned zavrhnout tyto výroky jako kacířství – „Protože musí být přece mylné!“
– tě WLC vyzývá, abys pečlivě studoval fakta, zapomenutá v dějinách a
ztracená v Bibli, ale stále přesně uchovaná na obloze. Prosíme tě, abys měl
otevřenou mysl: mysl, která je ochotná přijmout a uposlechnout, když tě Yahův
Duch usvědčuje, že to je pravda. Můžeš důvěřovat Yahuwahovi, že ochrání tvou
mysl, když budeš pečlivě procházet důkazy a skládat je „naučení za naučením,
naučení za naučením, správu za správou, správu za správou, trošku odtud, trošku
od onud.“ (Izaiáš 28,10)

Zapomenutý
v dějinách

Konverzace
byla jak frustrující, tak i překvapivá. Vážil jsem si mého přítele. Byl
vzdělaný. Měl doktorát z teologie. Věřil jsem, že je intelektuálně upřímný
a staví pravdu na první místo. Slyšel jsem ho jako kazatele adventistů sedmého
dne mluvit na evangelijních setkáních, kde vysvětloval, jak je důležité
zachovávat konkrétní den (sedmý den Sabat), ne jen tak ledajaký den (např.
neděli).

Když
jsem se tedy dozvěděl, že byl Sabat v biblických dobách vypočítán podle
odlišného kalendáře, byl on tím prvním, se kterým jsem se chtěl o to podělit.
Věděl jsem, že s jeho láskou k pravdě a jeho pečlivým učením bude
chtít o tom taky slyšet. (To jsem ještě netušil, že je často nejtěžší podělit
se o to s těmi, kteří si myslí, že ví více než já.)

Nejprve
zavrhnul myšlenku, že by koncept nepřetržitého týdenního cyklu od doby Stvoření
byl pouhou falešnou domněnkou.

„Když
kalendář přešel od Juliánského ke Gregoriánskému, žádné dny týdne nebyly
ztraceny. Po čtvrtku 4. října následoval pátek, 15. října.“ – zmínil fakta,
která jsem už znal.

Měl
pravdu, ale nešel dostatečně daleko. Pravda je skrytá v mlhavé minulosti a
abychom našli pravdu, je nutné kopat daleko hlouběji a jít mnohem více do
minulosti, než jen o 400 let zpátky. Ke změně týdenního cyklu – a dokonce délce
týdne – došlo o více než tisíciletí dříve, než byl zaveden dnešní Gregoriánský
kalendář.

Nejstarší
kalendáře od nejpokročilejších komunit byly luni-solární. Egypt byl první
národ, který přešel na solární kalendář, ale původně byly kalendáře vždy určitým
způsobem spojeny s Měsícem, buď jako striktní lunární kalendáře (zde byl
problém pohybu měsíců v roce, kde pak přicházela roční období
v neočekávaném čase) nebo jako luni-solární kalendáře, kde byly měsíce
(lunace) ukotveny k solárnímu roku, aby nedocházelo k „posunu“ mimo
roční období. Tento fakt byl opakovaně potvrzen různými archeology. Jak Dr.
Nicholas Campion z University of Wales píše: „Používání astronomie pro
kolektivní účely, náboženské i politické, je zjevné v nejstarších
astronomických záznamech, od důkazu pro Paleolitické lunární kalendáře až po
monumenty a Mezopotámské zprávy nebeských znamení.“

Čas
sám je samozřejmě neustále plynoucí. To však neznamená, že metoda, podle které
je počítán, byla vždy také nepřetržitá. Na dnešním kalendáři cyklují týdny bez
přerušení. Ale tak tomu vždy nebylo a nemusíme jít až k Paleolitickým
lunárním kalendářům, abychom potvrdili tuto skutečnost.

Planetární
týden

Učenci
označují dnes používaný týden za „planetární týden“. A sice proto, že dny týdne
jsou pojmenovány podle různých planet, přesněji řečeno podle planetárních bohů.
V angličtině byla jména dnů Tuesday, Wednesday, Thursday a Friday (úterý,
středa, čtvrtek a pátek) odvozena od severských bohů: Tiw, Woden, Thor a bohyně
Frigg, Wodenova žena.²

Někdy
je složité to pochopit a záleží taky na jazyku, protože jakmile byla Římsko
katolická církev u moci, snažila se skrýt pohanský původ planetárního týdne a
oklamat lidi, aby věřili, že se jedná o pokračování Biblického týdne. (Jejich
úspěch je možné vidět ve skutečnosti, že se mnozí dnes stále domnívají, že
sobota je Sabatem Bible.) Velké úsilí bylo vynaloženo na změnu jmen pohanských
dnů směrem ke jménům Biblických dnů. Jinými slovy: „První den“, „Druhý den“,
„Třetí den“, atd.

V tomto
úsilí byla Katolická církev jen částečně úspěšná. V řadě jazyků byl
původní „Saturday“ (neboli Den Saturna) nahrazen slovem „Sabbath“ (v češtině
sobota) a původní „Sunday“ (Den slunce) byl nazván „Lord’s Day“ (Den Páně).

Ať
nedojde k omylu. Účelem bylo oklamat a skrýt pravý biblický Sabat. Eviatar
Zerubavel, izraelský profesor sociologie na Rutgers University napsal
fascinující knihu pod názvem The Seven
Day Circle: The History and Meaning of the Week. Dokumentuje v ní
zcela jasně pohanský původ dnešního týdne, stejně jako snahu Římsko katolické
církve zakrýt jeho původ. Píše:

Navzdory své zjevné snaze poskytnout
týden s výhradně křesťanským obsahem, zvolila si nicméně církev zachovat
svou židovskou sedmidenní rytmickou formu. To
by nemělo být přehlíženo, protože se mohla taky rozhodnout pravidelně
shromažďovat v souladu s tradičním Římským osmidenním týdenním
cyklem. . . Konec konců zrušením Sabatu zničila církev také raison d’être
[důvod pro existenci] židovského sedmidenního týdne.

Zachování sedmidenního rytmu bylo
z části zjevným výsledkem hlubokého, nevědomého spojení s judaismem,
stejně jako pragmatickým pokusem vyhnout se zbytečnému odcizení od své dost
význačné židovské součásti svého členství. Nicméně
stručný pohled na jména dnů týdne ve většině evropských jazycích by nám měla
připomenout, že židovský týden není jediným kontextem, v jehož rozmezí
bychom měli nahlížet na vývoj církevního sedmidenního cyklu. Jak uvidíme,
jednalo se o sblížení židovských i astrologických týdnů v době, kdy se
křesťanství začalo šířit v Římské říši, což vyprodukovalo sedmidenní
cyklus, který se pak rozšířil do většiny civilizovaného světa.³

Zerubavel
jinými slovy říká, že konstrukce novodobého týdne byla úmyslnou volbou, ne
automatickým pokračováním toho, jak se čas vypočítával dříve. Jiné délky týdnů
byly vědomě zavrženy, zatímco týden o sedmi dnech byl úmyslně zvolen, aby
napodobil židovský sedmidenní týden.

Když
se lidé setkají s fakty historie: že dnešní sobota není biblický Sabat, mnozí poukazují na to, že mnoho jazyků
odkazuje na sedmý den týdne spíše jako „Sabat“ a ne jako původní planetární označení dne Saturna. Zerubavel to
taktéž vysvětluje, když říká:

Zatímco Římsko katolická církev oficiálně lnula
k tradiční židovské nomenklatuře [systému pojmenování] dnů týdnů, planetární označení těchto dnů se objevuje
už od druhého století ve spisech církevních otců a bylo běžně používáno
křesťany přinejmenším od roku 269 n.l. (Jediným význačným, organizovaným,
křesťanským důvodem, proč obnovit původní hebrejské pojmenování dnů týdne, se
zdá být oficiální eliminace „pohanských jmen“ skrze First General Assembly of
Pennsylvania, zjevně reprezentující ducha Society of Friends, mezi 1682 a 1706. Mimochodem, do dnešního dne Kvakeři
stále nazývají své nedělní školy „školy prvního dne“). Protože můžeme říci
z etymologicky zvláštního faktu, že žádné planetární označení dnů týdne se
nenachází v řečtině nebo v nějakém slovanském jazyku, je zřejmé, že jen východní církvi se
podařilo uspět v potlačení významného vlivu astrologie. Řím byl daleko
méně úspěšný, jelikož planetární jména alespoň některých dnů týdne se nachází
v angličtině, němčině, holandštině, dánštině, norštině, islandštině,
švédštině, finštině, lapštině, maďarštině, albánštině, rumunštině, italštině, francouzštině,
katalánštině, španělštině, bretonštině, galštině, velštině a korničtině.

Je jasné z etymologických
[historie jazyků] důkazů, že se astrologie šířila po celé Římské říši dříve, a
pravděpodobně daleko rychleji než křesťanství. Takto, na počátku čtvrtého století, kdy církev konečně získala kontrolu
nad říší, bylo evidentně příliš pozdě na nějaké vážné náboženské úsilí zcela
eliminovat astrologické asociace sedmi dnů týdne. . . dokonce i
v samotném srdci Římské říše, kde převládaly jazyky odvozené
z latiny. Jedině z respektu ke dvěma „klíčovým“ dnům
judeo-křesťanského týdne, jmenovitě k sobotě (Sabat) a neděli (Den Páně),
se církvi podařilo nahradit astrologii. Astrologický
vliv je ještě jasnější na okrajích Římské říše, kde křesťanství dorazilo mnohem
později. Angličtina, holandština, bretonština, velština a korničtina, což jsou
jediné evropské jazyky, kde se do dnešního dne dochovala původní pohanská jména
všech sedmi dnů týdne, a mluví se jimi v oblastech, kde nebyl křesťanský
vliv během prvních staletí naší éry, když se astrologický týden šířil po celé
říši. Žádný z těchto jazyků není odvozen z řečtiny nebo latiny,
z jazyků úzce spojených s církví. To platí také pro všechny ostatní
jazyky, které si uchovaly planetární označení nejméně jednoho z „klíčových“ dnů
judeo-křesťanského týdne – němčina, galština, dánština, norština, islandština,
švédština, finština, maďarština a albánština.⁴

To
je důvod, proč mnohé jazyky nahradily starý „Saturday“ (den Saturna) za „Sabat“
(v češtině sobota) a původní „Sunday“ (den Slunce) za „Den Páně“.

Průzkum odhaluje, že v nejméně 65
jazycích jsou dny týdne pojmenované po sedmi planetárních bozích starověkého
pohanství – Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn. A praxe nazývání dnů po těchto pohanských
bozích je nejběžnější v těch zemích, kde dominuje křesťanské náboženství.

Bylo by absurdní
domnívat se, že připsání dnů týdne nebeským tělesům je hebrejského nebo
křesťanského původu. Svaté Písmo zjevuje, že dávní Židé a ranní křesťané
označovali dny čísly, kde šestý a sedmý byl také respektive nazván „Příprava“ a
„Sabat“.

Slovníky,
encyklopedie a jiné hlavní zdroje informací prakticky jednomyslně přisuzují
jména kalendářních dnů pohanskému původu.⁵

Opět,
jak bylo dříve uvedeno: planetární týden nebyl odvozen od biblického týdne.
Přišel z pohanství. Církev se snažila skrýt tuto skutečnost tím, že
změnila jména dnů týdne, a v tomto byla jen částečně úspěšná.

Původ
planetárního týdne

Dnešní
týden má stejnou délku jako biblický týden. Ale jak už bylo uvedeno, dny týdne,
stejně jako způsob, jakým týden cykluje, nepochází z Bible. Jak Zerubavel
uvedl výše: „nicméně církev si zvolila zachovat svou židovskou sedmidenní
rytmickou formu. To by nemělo být
přehlíženo, protože se mohla taky rozhodnout pravidelně shromažďovat
v souladu s tradičním Římským osmidenním týdenním cyklem.“ Později
musíme o tom říci více, ale pro nyní stačí pochopit, že novodobý týden nebyl
přirozeným pokračováním biblického týdne. Naopak, vznikl z pohanství a byl
přizpůsoben tak, aby svou délkou napodoboval biblický týden, ze kterého ale
nevzešel.

Hůlkový kalendář nalezený v Titových lázních v Římě.

Planetární
týden má svou vlastní historii, nezávislou na Písmu. Když se planetární týden
poprvé objevil a začal být přijímán jako součást Juliánského kalendáře, nový
sedmidenní týden začínal v Saturday (den Saturna, dnes sobota)! Povšimni
si například „hůlkového“ kalendáře, nalezeného v Titových lázních, které
byly postaveny v Římě v roce 81 n.l. Nahoře je sedm planetárních bohů
v pořadí dnů týdne. Prvním bohem je Saturn. Drží srp, protože je považován
za „boha žně“.

Dalším
bohem v řadě, pro druhý den týdne, je Sol neboli bůh slunce,
korunován paprsky světla. Třetí den patří bohyni Měsíce, Luně, korunované
srpkem Měsíce. Další bohové následují v pořadí: Mars, bůh války, mající
helmu; Merkur, mající okřídlenou helmu a caduceus; Jupiter, svírající svůj
běžný svazek blesků; a nakonec, poslední den týdne patří bohyni lásky, Venuši.

To
jasně dokazuje, že novodobý týden nemohl vzniknout podle Bible, protože
v době, kdy začal být používán v Juliánském kalendáři, začínal
v Den Saturna (dnes sobota) a končil v Den Venuše (pátek). Teprve
později byl týden normalizován tak, aby začínal v neděli a končil
v sobotu.

Ranný
Juliánský týden

Juliánský
kalendář byl poměrně mladým vynálezem, když byl Spasitel na zemi. Římané
původně používali kalendář Římské republiky, který byl podobně jako hebrejský
kalendář luni-solárním kalendářem.

Kalendář Římské republiky byl založen
na lunárních fázích. Pohanští kněží Říma, zvaní pontifové, byli zodpovědní za
regulaci kalendáře. . .

V době Julia Césara se měsíce
nacházely zcela mimo soulad s ročními obdobími. Julius César využil své
právo jako pontifex maximus (velekněz) a zreformoval, co se stalo těžkopádným a
nepřesným kalendářem.⁶

Julius César
pozval Sosigena, Alexandrijského astronoma, aby vymyslel nový způsob kalkulace
času.

Sosigenes se rozhodl, že jediným
praktickým krokem je zcela opustit lunární kalendář. Měsíce musí být vytvořeny
na základě ročních období a tropický (solární) rok byl použit jako
v Egyptském kalendáři . . . Velkým problémem pro každého reformátora
[kalendáře] bylo, že zdánlivě neexistoval způsob efektivní změny, která by
nadále dovolovala, aby měsíce byly v souladu s fázemi Měsíce a rok
s ročními obdobími. Bylo nezbytné
zásadně narušit tradiční způsob časomíry a vymyslet účinný sezónní kalendář.⁷

Pohanský, solární Juliánský kalendář je pojmenován po Juliu Césarovi, který byl zodpovědný za odstranění lunárně založeného kalendáře Římské republiky.

Nový
kalendář byl nazván „Juliánský“ kalendář po Juliu Césarovi. V roce 45
př.n.l. bylo ke kalendáři přidáno plných 90 dnů, aby se měsíce dostaly zpět do
souladu s ročním obdobím. Ale právě zde je důležitá skutečnost, o které
většina lidí neví. Nový Juliánský kalendář měl nepřetržitý týdenní cyklus . . .ale týdny byly dlouhé osm dnů! „Ranné
Juliánské kalendáře nebyly zapisované do tabulek jako dnešní kalendáře, ale
data byla zapsána do sloupců s dny týdne označenými písmeny od A po H.“⁸

To
je skutečnost snadno prokazatelná historií a archeologií. Faktem je, že každý
dochovaný ranný Juliánský kalendář, nazvaný fasti, ukazuje osmidenní týden. Navíc
všechny datují období od císaře Augusta po císaře Tiberia, neboli od roku 32
př.n.l. po 37 n.l. Toto údobí zahrnuje více než jen dobu života Yahushui na
zemi. Osmidenní týden Juliánského kalendáře byl používán Římany během života
Yahushui. To byl kalendář, který používaly Římské legie umístěné
v Palestině. To nás přivádí k zajímavému bodu: Pro Židy v době
Yahushui byly běžně známy dva kalendáře:

1. Solární
   kalendář Římských dobyvatelů se svým nepřetržitým osmidenním týdenním cyklem a
2. Luni-solární
   kalendář Stvoření, znovu ustanovený v knize Exodus, se svým sedmidenním
   týdnem, který se restartoval každý Den Nového Měsíce.

Co
myslíš, který kalendář Židé asi používali? Je zajímavé si povšimnout, že
většina svitků od Mrtvého moře obsahuje více než jen pokus o porovnání dvou
odlišných metod časomíry. To samo odhaluje, že tehdy existovaly v Palestině
nejméně dva známé odlišné kalendáře. Také to poskytuje důkaz o tom, že Židé
používali odlišný kalendář než ten, který používali jejich Římští vládci.

Tyto kamenné fragmenty z ranného Juliánského kalendáře ukazují měsíce August (srpen) až December (prosinec). Písmena A až H označovaly dny týdne. To je jasně vidět na kamenných deskách, dokazujících osmidenní délku ranného Juliánského kalendáře.

Juliánský
kalendář byl obojí: pohanský i solární. Gregoriánský kalendář, který se používá
dnes, je taky obojí: pohanský i solární. Je téměř identický s pohanským,
solárním Juliánským kalendářem a nemá prakticky žádnou podobnost s biblickým
luni-solárním kalendářem Yahuwaha.

Hrobové
nápisy

Nápisy
vyryté křesťany na náhrobky poskytují další archeologický důkaz o tom, že ranní
křesťané znali oba kalendáře: Juliánský a biblický kalendář, i rozdíly
v týdenních cyklech těchto dvou kalendářů. Není tedy bezdůvodné se
domnívat, že si zvolili uctívat podle biblického kalendáře, i když se běžné
záležitosti řídily podle světského, Juliánského kalendáře. V Inscriptiones Latinæ Christianæ Veteres,
Ernst Diehl uvádí následující náhrobní nápis z roku 269 n.l.:

V konzulství Claudia a Paterna, v
Nones listopadu, v den Venuše, a v 24. den lunárního měsíce, Leuces byla
uložena [tento památník] k její velmi drahé dceři Seveře a k Tvému Svatému Duchu. Zemřela [ve věku] 55 let, a
11 měsíců [a] 10 dnů.⁹

To
je jeden z nejstarších dochovaných křesťanských náhrobních nápisů
nacházejících se v Římě a je fascinující, protože uvádí dvě odlišná data! Název
„Nones“ listopadu odkazuje na 5. listopadu. V daný rok to připadlo na „den
Venuše“ neboli dnešní pátek. V konkrétní lunaci to odpovídá 24. dni
lunárního měsíce, což by byl „Druhý Den“ biblického týdne.

To
je extrémně důležité, protože pokud „Druhý Den“ v této lunaci připadl na
pátek, pak se sedmý den týdne, Sabat, shodoval s pohanskou středou neboli s
„dnem Merkura“!

Přiznání
židovských učenců

Příliš
dlouho se „argumentuje“ tím, že Židé světí v sobotu, a proto je sobota biblický
Sabat. Toto je však jen kruhové odůvodnění: Židé
světí v sobotu. Proto je sobota Sabat, neboť to je den, kdy Židé světí.

Faktem
je, že židovští učenci jsou si dobře vědomi toho, že sobota není původní Sabat
Písma. Následně uvádíme citáty židovských učenců.

V dopise Dr. L. E. Froomovi,
datovaném 20. února 1939, [Rabbi Louis] Finklestein [of the Jewish Theological
Seminary of America] ochotně přiznal: „Současný židovský kalendář byl opraven
ve čtvrtém století.” Maimonides a většina dalších židovských chronologů
souhlasí s tím, že novodobý židovský kalendář je založen na „středních
pohybech slunce a měsíce, pravý
[kalendář] byl odstaven.” ^10,11

Maimonides (1135-1204), rabín, filozof a lékař.

Novměsíc stále
je, a Sabat původně byl, závislý na lunárním cyklu . . . Původně byl den Nového Měsíce slaven stejným způsobem jako Sabat,
postupně se však stával méně důležitým, zatímco se Sabat stával stále více dnem
náboženství a lidství, náboženské meditace a instrukce, pokoje a potěšením
duše.¹²

S rozvojem důležitosti Sabatu jako dne
posvěcení a důrazem na významné číslo sedm se
týden stal více a více odloučeným od svého lunárního spojení . . .¹³

Měsíce roku byly
lunární a začínaly s novměsícem (hodesh, který znamenal „měsíc). Během éry králů byl
novměsíc zachováván jako dvoudenní slavnost (1. Sam. 20,24-47).¹⁴

Povšimni
si ve výše uvedeném citátu, že Rabbi Finklestein otevřeně přiznává, že současný
židovský kalendář je odlišný od kalendáře používaného před čtvrtým stoletím, a
Maimonides jde ještě dále, když říká, že původní kalendář byl „odložen
stranou“.

Došlo
k tomu z důvodu extrémního pronásledování ze strany ranné křesťanské
(Římsko-katolické) církve, když se dostala k moci ve čtvrtém století n.l.
Židé jsou zde otevření ohledně těchto skutečností historie a ochotně
přiznávají, že kvůli tlaku extrémního pronásledování změnili kalendář.

„Za
vlády Konstantia (337-362) dosáhlo pronásledování Židů takové míry, že . . . výpočet kalendáře byl zakázán pod
hrozbou krutých trestů.“¹⁵

Vyhlášení nového měsíce pozorováním
nového Měsíce, a nového roku skrze příchod jara, může být uděláno jedině skrze
Sanhedrin. V době Hillela II [4. stolení n.l.], posledního prezidenta
Sanhedrinu, zakázali Římané tento zvyk.
Hillel II byl proto donucen zavést svůj pevný
kalendář, čímž dal souhlas Sanhedrinu pro kalendáře všech budoucích let.¹⁶

Přiznání
katolických učenců

Nicejský koncil je dodnes považován za jeden z nejvlivnějších církevních koncilů kdy konaných.

Je
dost zajímavé, že i římsko-katoličtí učenci jsou velmi neomalení ohledně faktu,
že jsou zodpovědní za změnu kalendáře, která ovlivnila křesťanský den
bohoslužby. To se odehrálo na Nicejském koncilu a nejlépe je to shrnuto

Heinrichem
Graetzem v jeho monumentálním díle History
of the Jews, které bylo publikováno skrze Jewish Publication Society of
America v roce 1893!

Pak byl svět svědkem dosud nevídané
podívané na prvním generálním shromáždění v Nice [Nicæa], sestávající
z několika set biskupů a knězů a s císařem v jejich čele. Křesťanství si myslelo, že oslaví své
vítězství, ale uspělo jen v oklamání své slabosti a vnitřní rozvrácenosti.
Neboť při této události, při jeho prvním oficiálním projevu, ve vší nádheře
vlastní plnosti duchovní a světské moci, nezůstala
ani známka jeho původního charakteru . . . Na koncilu v Nicæa se přetrhlo poslední pouto, které spojovalo
křesťanství se svým mateřským kmenem. Slavnost Velikonoc se až do této doby
slavila většinou ve stejnou dobu jako židovský Pesach, a vskutku podle dnů
vypočítaných a fixovaných Synhedrionem [Sanhedrinem] v Judæa pro tuto oslavu;
ale v budoucnu měla být slavena naprosto nezávisle na židovském kalendáři.
„Proto je nanejvýš nepřípustné, abychom se v tento nejposvátnější ze svátků
řídili zvyky Židů. Proto od této chvíle nemějme nic společného s tímto
nenáviděným lidem; náš Spasitel nám ukázal jinou cestu. Bylo by vskutku
absurdní, kdyby se Židé chlubili tím, že nejsme schopni slavit Pesach bez
pomoci jejich pravidel (kalkulací).“ Tyto
poznámky se přisuzují císaři Konstantinovi . . . [a staly se] vedoucím
principem církve, která nyní měla rozhodnout o osudu Židů.¹⁷

Nemůže
být pochyb o tom, že to byla činnost Římsko katolických biskupů na Nicejském
koncilu, která byla přímo zodpovědná za náboženskou změnu v kalendáři
používaném pro bohoslužbu jak Židy, tak i apoštolskými křesťany. Chronologista
David Sidersky vysvětluje: „Už nebylo možné pod Konstantiem používat starý kalendář.“¹⁸

V následujících letech procházeli
Židé přes „železo a oheň“. Křesťanští [papežský Řím] císaři zakázali židovský
výpočet kalendáře a nedovolovali oznamování dnů svátků. Graetz říká: „Židovské
[a apoštolsko-křesťanské] komunity byly ponechány v naprostých
pochybnostech ohledně nejvýznamnějších náboženských rozhodnutí: co se týče
jejich svátků.“ Bezprostředním důsledkem byla fixace a kalkulace hebrejského
kalendáře skrze Hillela II.¹⁹

Nicejské dekrety „zničily Chrám Zákona
v Judei“, jaký byl, a dávná regulace Mojžíše pro harmonizaci kurzu Měsíce
s kurzem Slunce byla zcela nahrazena výpočty zahrnujícími jarní
rovnodennost, po které byl nejbližší úplněk zvolen za velikonoční měsíc.
Z tohoto bodu rovnodennosti vybudovala [Katolická] církev svůj náboženský
kalendář a svátek Velikonoce. Je snadné
zakrýt skutečný význam Nicejského koncilu a jeho vlivu na židovský systém
časomíry, protože i když se církev snažila odpoutat od židovské kalkulace a
přijmout pohyblivý svátek, přesto došlo nakonec k tomu, že oba svátky,
židovský i římsko katolický, se vypočítávali ze stejného bodu času – . . .
jarní rovnodennosti.²⁰

Katoličtí
učenci to ví. To je důvod, proč American
Catholic Quarterly Review mohlo publikovat výrok jako je tento: „Neděle …
je čistě výtvorem Katolické církve.“²¹ Nebo jak bylo publikováno v Ecclesiastical Review:

„Oni
[protestanté] považují za svou povinnost zachovávat neděli svatou. Proč? Protože
jim to nařizuje Katolická církev. Nemají žádný jiný důvod . . . Zachovávání
neděle se tak stalo náboženským zákonem zcela odlišným od božího zákona o zachovávání
Sabatu. . . Autorem nedělního zákona . . . je Katolická církev.“²²

To
je důležitý fakt, protože dokazuje, že neděle není dnem Yahushuova vzkříšení.
Zatímco sobotní sabatisté trvají dlouho na tom, že čtvrté přikázání je stále
závazné a Yahuwahovi není jedno, který den světíme, většina světitelů neděle
komentuje takováto tvrzení tím svým: „Já světím po všechny dny.“

Je
to argument založený na neznalosti. Zaprvé: čtvrté přikázání neříká jen,
abychom světili v sedmý den. Kromě toho, že se nemá vůbec pracovat
v sedmý den, má se pracovat ostatních šest dnů týdne. Tradiční důvod pro
svěcení v neděli se zakládá na argumentu, že neděle je dnem Yahushuova vzkříšení.
Jak jsme však viděli, neděle neexistovala na osmidenním týdnu ranného
Juliánského kalendáře. Proto ani Spasitel nemohl vstát z mrtvých
v tento den. Neděle nemá žádný základ pro bohoslužbu, protože je to jen
tradice Římsko katolické církve, právě
tak, jak sami vždy tvrdili.

Katolický autor a moderátor rádia, Patrick Madrid

Dokonce
i dnešní katoličtí učenci ví, že to tak je. Patrick Madrid je americký římsko
katolický autor, obhájce a rádiový komentátor. 5. ledna 2006 byl Madrid na
EWTN, Globální katolické network rádiové stanici. Na „otevřené lince“ volal
posluchač do rádiového show s dotazem. Švagr posluchače tvrdil, že
Katolická církev změnila Sabat ze soboty na neděli. Zatímco Madridova odpověď
ospravedlňovala katolický „postoj“, proč už není třeba světit biblický Sabat,
odhaluje také, jak dobře zná skutečnosti historie a Bible. Uvedl:

Co tvůj švagr možná nechápe, je to, že
Katolická církev nezměnila to přikázání [o Sabatu]. Katolická církev zachovává
přikázání o svěcení svatého Sabatu, ale činí tak v Den Páně, a první nejrannější křesťané
přesunuli zachovávání tohoto přikázání ze soboty na neděli.

Především proto, že existoval zřetelný
zlom mezi požadavky Starého zákona: rituály a Mojžíšova smlouva požadovala
dodržování svěcení Sabatu, zvířecí oběti a podobné věci. A oni chtěli ukázat,
že křesťanství bylo odlišné od Judaismu. Vzešlo z Judaismu, ale bylo od
něj odlišné. . . Oslava smrti a
vzkříšení Pána v den, kdy povstal z mrtvých, se zdála být
nejvhodnějším dnem.

Další věcí, kterou
si musíme také pamatovat, je to, že náš kalendář, který používáme, včetně
Adventistů sedmého dne, je nejen kalendářem, který byl vytvořen Katolickou
církví, ale je také kalendářem, který je založen na základě solárního roku, ne
lunárního roku. A židovský kalendář, který byl zachováván v době Krista,
následoval lunární kalendář, který je o několik dnů kratší než solární kalendář.

Největší ironií
je, že dokonce i Adventisté sedmého dne sami nesvětí v přesně stejný den
Sabat jako Židé v době Krista, protože ten je nyní posunut o několik dní
mimo, když se odklonili [od] následování lunárního kalendáře.²³

Tato
celá záležitost je daleko větší než pouze sobota versus neděle. Jedná se o celý
systém falešného uctívání: pohanské/papežské uctívání slunce versus čisté, biblické
uctívání Všemohoucího.

Když
jsem předložil fakta o historii ranného kalendáře mému příteli, pastorovi adventistů
sedmého dne, byl po nějakou chvíli potichu. Nakonec řekl: „Máš pravdu. Ale vše,
co Bůh požaduje, je to, abychom zachovávali sedmý den Sabat podle kteréhokoliv
kalendáře, který společnost používá.“

Byl
jsem ohromen. Takový výrok byl v jasném rozporu ke každému výroku, který
kdy učinil o tom, že Otec od nás očekává bohoslužbu v přesný, konkrétní
den.

Ztracen
v Písmu

Existuje
jedna chyba, kterou dělá téměř každý, když čte Bibli. Je to velmi běžná a
pochopitelná chyba. A sice, když lidé čtou Bibli, činí tak s tím, že mají
na sobě „brýle“ s určitou sadou ideologických představ. Tyto brýle jsou
vytvářeny jejich individuální kulturní a vzdělávací výchovou a ovlivňují, jak
si člověk vykládá to, co čte.

Křesťané světi v sobotu nebo neděli, protože se domnívají, že současný týden cykluje neustále a bez přerušení od doby Yahushua.

Nikde
to není jasněji poznat než u tématu Sabatu. Celý svět je sjednocen
v užívání papežského Gregoriánského kalendáře od let okolo 1940. Proto je
přirozené, že když lidé čtou v Bibli o Sabatu, domnívají se, že se jedná o
sedmý den novodobého týdne: o sobotu. Tato domněnka je však mylná.

Největší
rozdíl mezi kalendářem Bible a dnešním kalendářem se nachází v týdenních
cyklech každé z těchto metod měření času. Jak už bylo výše uvedeno,
současný kalendář má nepřetržitý týdenní cyklus. To znamená, že každý měsíc
začíná v odlišný den týdne. Tak tomu však není u Biblického kalendáře.
Týdenní cyklus se na Yahově kalendáři restartuje s každým Novměsícem. Ale
je zde ještě více: novodobý kalendář, který je založen na pohybu slunce, nemá
žádné spojení mezi týdny a něčím v přírodě. To je v kontrastu
s týdenním cyklem Yahuwahova kalendáře, který je neodlučitelně spjat
s fázemi Měsíce.

Neexistuje
žádný text v Bibli, který vysvětluje, jak Biblický kalendář fungoval, a
sice z jednoho prostého důvodu: byla
to běžná znalost. Každý používal tento kalendář. Nebylo potřeba
vysvětlovat, jak tento kalendář fungoval o nic více než dnes. Není nutné
vysvětlovat, jak funguje Gregoriánský kalendář, protože to každý ví.

Existují
však záchytné, vodící body a jsou liberálně roztroušené po celé Bibli. Když
použijeme biblický princip pravidlo za
pravidlem, řádka k řádce, zde trochu, tam trochu, rozdíly se stávají
velice viditelné.

Dny Nového
Měsíce (Novměsíce)

Bible
obsahuje mnoho odkazů na zvláštní kategorii dne, který prostě neexistuje
v novodobém kalendáři: Novměsíce. Zcela jasně byl používán jiný způsob
kalkulace času. S tím se poprvé setkáváme během týdne Stvoření ve čtvrtém
dni: „Opět řekl Elohim: Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od
noci, a byla na znamení a rozměření časů, dnů a let. . . A stalo se tak.“
(Genesis 1,14.15)

Slovo
zde překládáno jako „znamení“ pochází z hebrejského slova owth, což znamená nějaký signál,
monument, maják, znamení nebo znak. Ještě významnější je slovo překládané jako
„časů“. To pochází z hebrejského slova mo’ed,
což znamená pevně stanovený čas nebo období, konkrétně nějakou slavnost. Toto
slovo je použito průběžně v kapitole Leviticus 23, která odkazuje na
Yahuwahovy svátky: „Mluvil opět Yahuwah Mojžíšovi, řka: Mluv k synům Izraelským
a rci jim: Slavnosti Yahuwahovy, kteréž nazývati budete shromáždění svatá, tyto
jsou slavnosti mé.“ (Leviticus 23,1-2) Prvním svátkem uvedeným v seznamu
svátků je týdenní svátek sedmý den Sabat. Po něm jsou pak uvedeny každoroční
svátky.

„Protože
se židovské svátky konaly v pravidelných intervalech, toto slovo bylo
s nimi úzce spojeno . . . Mo’ed
je použit v širším smyslu pro všechna náboženská shromáždění. Má úzké
spojení se samotným svatostánkem . . . [Yah] se zde střetával s Izraelem
v konkrétních časech za účelem zjevení Jeho vůle. Je to běžně používané slovo pro bohoslužebné shromáždění [Yahova] lidu.“²⁴

Základem
kalendáře, který Yahuwah ustanovil při Stvoření, je pohyb Měsíce. Čas je měřen
jedině pohybem. Účelem sledování pohybu Měsíce bylo určení svatých dnů! „Učinil jsi měsíc k určování
času.“ (Žalm 104,19) Zde slovo přeložené jako „času“ je slovo mo’ed, čili „bohoslužebná shromáždění
Yahova lidu“.

Dny Novměsíce jsou, co se týče funkce,
nejdůležitější dny celé biblické luni-solární metody časomíry, protože to jsou
právě ty dny, které regulují začátek měsíců, stejně tak jako začátek týdenního
cyklu. Protože tato fakta nejsou většině křesťanů známá, neznamená to, že
křesťanští učenci jsou taktéž neznalí:

Měsíc byl časová jednotka úzce spjata
s Měsícem. Hebrejské slovo pro „měsíc“ také znamenalo „Měsíc“ . . . Důvodem pro spojení mezi měsícem a Měsícem
je ten, že počátek měsíce byl označen Novměsícem. Měsíc byl pečlivě pozorován
lidmi v biblických dobách. Když se objevil jako tenký srpek, označoval
počátek nového měsíce.

Lunární měsíc trval okolo 29 dnů.
Proto se první srpek nového Měsíce objevil 29 nebo 30 dnů po předchozím novém
Měsíci. Někdy nebyl tento srpek z důvodu oblačnosti vidět. Tehdy bylo
povoleno pravidlo, že Novměsíc se nikdy nevypočítal za více než 30 dnů od
posledního Novměsíce. To zabraňovalo příliš mnohým variacím v kalendáři.²⁵

Týdenní
cyklus

Rozdíl
v týdenních cyklech je obvykle nejtěžší věcí pro lidi studující
luni-solární kalendář a zpočátku si s tím neví rady.²⁶ A opět,
učenci si jsou dobře vědomi těchto skutečností, i když nejsou nikdy schopni o
tom kázat. Emil G. Hirsch v článku pod názvem „Week: Connection with Lunar
Phases” (Týden: Spojení s lunárními fázemi) v Jewish Encyclopedia uvádí:

Týden o sedmi dnech byl spojen
s lunárním měsícem a tvořil zhruba jeho čtvrtinu. Čtyřdílné rozdělení
měsíce bylo evidentně používané mezi Hebrejci a dalšími starodávnými národy;
ale není jasné, jestli pocházelo od těch prvně jmenovaných. Není nutné se však
domnívat, že to bylo odvozeno od Babylóňanů, protože je stejně tak možné, že
pozorování čtyř fází Měsíce vedlo hebrejské kočovníky spontánně a nezávisle
k vytvoření systému rozdělení intervalu mezi po sobě jdoucími Novměsíci do
čtyř skupin po sedmi dnech . . . Zdůraznění
požadavku [Leviticus 23,15], aby týdny Letnic byly „kompletní“ („temimot“),
naznačuje, že týdny mohou být vypočteny takovým způsobem, že mohou porušit toto
nařízení.

Tento
citát je zajímavý, protože zaprvé správně spojuje dávný týdenní cyklus
s lunárními fázemi, a zadruhé uvádí, že výpočet k Letnicím požadující
„kompletní“ týdny dává najevo možnost, že by použitý týdenní cyklus nemusel
automaticky poskytnout kompletní týdny.

Důkaz dat

Protože
první den každého měsíce (den Nového Měsíce) vždy restartoval týdenní cyklus,
připadl Sabat vždy na stejná data každého lunárního měsíce. Den Novměsíc je
svou vlastní skupinou, byl to však den bohoslužby. Proto druhý den každého
měsíce byl první den každého prvního pracovního týdne v měsíci. Dokonce i na
Gregoriánském kalendáři vyjde někdy měsíc v takovém rozložení. Například duben
2017 byl takovým měsícem:

Jediným
rozdílem mezi tímto Gregoriánským rozložením dubna 2017 a rozložením
luni-solárních měsíců je ten, že toto měsíční/týdenní rozložení je na
luni-solárním kalendáři každý měsíc
stejné. Protože prvního každého měsíce byl den Novměsíc, sedmý den Sabat
připadnul vždy na 8., 15., 22. a 29.
den lunárního měsíce. To je podpořeno skutečností, že pokaždé, když je
v Bibli uvedeno datum sedmého dne Sabatu, vždy připadne na tyto dny.
Navíc, kdykoliv může být z kontextu odvozeno datum sedmého dne Sabatu,
připadne také na tyto stejné dny měsíce. To by bylo nemožné s nepřetržitě
cyklujícími týdny.²⁷

Ztracené
Sabaty

Je
zajímavé, že lidé, kteří mají největší problém přijmout skutečnost, že sobota
není pravý Sabat, jsou ti, kteří nejlépe chápou důležitost Sabatu: ti, kteří už
světí v sobotu. Právě ti protestují: „Bůh by nikdy nedopustil, aby byl
Sabat zapomenut! To je nemožné! Proto sobota musí být Sabat.“

Takový
argument je logický podvod. Nejenže je možné dokázat, že sobota není pravý
Sabat, ale v Bibli sám Yahuwah prohlašuje, že Sabat bude zapomenut a že On se postará o to, že bude zapomenut!

Prorok
Jeremiáš naříkal, co postihlo Jeruzalém, že podlehl Babyloňanům. Ale protože
„Babylon“ je také symbol pro celou infrastrukturu falešné bohoslužby,
Jeremiášův nářek má druhé, prorocké uplatnění do doby, kdy se poznání
původního, starodávného Sabat skutečně ztratilo.

Učiněn jest Yahuwah podobný nepříteli,
sehltil Izraele, sehltil všecky paláce jeho, zkazil ohrady jeho, a rozmnožil v
lidu Judském zármutek a žalost.

Mocí zajisté odtrhl jako od zahrady
plot svůj, zkazil stánek svůj, v
zapomenutí uvedl Yahuwah na Sionu slavnosti a Sabaty, a v prchlivosti hněvu
svého zavrhl krále i kněze. (Pláč 2,5-6)

A
není to ani jediné místo v Bibli, kde Yahuwah prohlašuje, že způsobí to,
aby byl Sabat zapomenut. Kniha Ozeáš popisuje nevěrnost Yahova lidu
připodobněním ho k nevěrné manželce, která smilní s jinými milenci.
Yahuwah je pro věřící božský manžel. „Nebo manželem tvým jest Učinitel tvůj,
jehož jméno Yahuwah zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský Bohem vší země
slouti bude.“ (Izaiáš 54,5)

Když
se odklonila k falešné bohoslužbě, byla Mu Yahuwahova „nevěsta“ (věřící)
nevěrná.

Existuje
mnoho krásných zaslíbení zaznamenaných v druhé kapitole Ozeáše. Rádi čteme
tato zaslíbení, rádi se o ně opíráme. Ale musíme je číst v kontextu a ten
říká, že nejprve přichází odsouzení za duchovní nevěrnost.

Odpor veďte proti matce vaší, dokažte,
že ona není manželka má, a že já nejsem muž její, leč odvaruje smilství svých
od tváři své, a cizoložství svých z prostřed prsí svých,

Abych jí nesvlékl do naha, a
nepostavil jí tak, jakž byla v den narození svého, a učině ji podobnou poušti,
a obrátě ji jako v zemi vyprahlou, umořil bych ji žízní.

Nebo smilní matka jejich, hanebnost
páše rodička jejich; říká zajisté: Půjdu za frejíři svými. (Ozeáš 2,2.3.5)

A
jaký je trest za duchovní cizoložství? Odebrání daru Sabatu:

A tak v brzce odkryji mrzkost její
před očima frejířů jejích, a žádný jí nevytrhne z ruky mé.

A učiním přítrž vší radosti její,
svátkům jejím, novoměsícům jejím i Sabatům jejím, a všechněm slavnostem jejím.
(Ozeáš 2,10-11)

Novměsíce
jsou jasným odkazem na kalendář, podle kterého jsou Sabaty a „svaté slavnosti“ (mo’edim) vypočítány. „Skrze kompromis
s pohanstvím přišla ranná křesťanská církev o svou apoštolskou čistotu. To
otevřelo stavidla všem klamům Satana. Protože si nevážili a neuchovávali
pravdu, tak o ni [Yahovi] lidé přišli. Pokud není pravda nebe ochraňována, jak
má být, [Yah] ji odstraní; On způsobuje, že je zapomenuta.“²⁸ A to
je přesně to, co se stalo.

Přijetí
pohanského týdne náboženskými autoritami, které spojily svou moc se světskými
autoritami ve čtvrtém století, vedlo k pronásledování všech, kteří se
chtěli držet Biblické kalendace. Jak Robert Odom pozoroval ve svém klíčovém
díle Sunday in Roman Paganism (Neděle
v Římském pohanství): „Zdá se, jako by nějaký duchovní génius ovládal
pohanský svět a ustanovil věci tak, že pohanský planetární týden měl být
zaveden právě ve správnou dobu pro nejpopulárnější sluneční kult všech dob,
společně s vyvýšením dne Slunce jako dne nad a posvátnější než všechny ostatní
dny. Zcela určitě to nebylo náhodné.“²⁹

Tato pozvolná přeměna od čistého
apoštolského křesťanství ke křesťanství propleteném principy pohanské kalendace
je z velké míry zodpovědná za nedostatek poznání, které dnes existuje ohledně
pravého kalendáře Stvořitele. Pohanský nepřetržitý týdenní cyklus sahá tak
daleko do historie, že se má za to, že nepřetržitý týdenní cyklus vždy
existoval. Historická fakta o Juliánském kalendáři byla zapomenuta a kruhové
uvažování bylo použito k „dokázání“, že sobota je biblický Sabat: to
jest, že dnešní Gregoriánský týden nepřetržitě cykluje sedmidenní týdny, a
proto všechny týdny v minulosti takto nepřetržitě cyklovaly. Sobota pak musí
být zákonitě ten „sedmý den Sabat“ čtvrtého přikázání.³⁰

Nebeský
kalendář

V celé
Bibli je Sabat důležitý. Od Genesis po knihu Zjevení je Sabat zlatým vláknem, proplétajícím Yahuwahův
zaslíbený pokoj skrze všechno. Nedává žádný smysl, že by Stvořitel, Vládce nebe
a země, také neustanovil metodu výpočtu času, podle které by mohl každý
kdykoliv a kdekoliv vědět, kdy přijde Sabat. Tento bod je dobře ilustrován
zkušeností jednoho kazatele zachovávajícího sobotní Sabat, který byl KGB zatčen
a uvězněn během sovětské éry. Nejprve byl držen v samovazbě. Později byl
poslán do gulagu. Velmi pečlivě si vedl záznam o každém jediném dni, aby
dokázal určit, který den bude Sabat. Nakonec však ztratil přehled. Nezáleží na
tom, zdali na nějaký čas ztratil vědomí kvůli tomu, jak s ním špatně
zacházeli, nebo to bylo něco jiného. Ať už byla příčina jakákoliv, ztratil
přehled o tom, který den týdne je.

Ach,
jak se mu stráže vysmívaly! Nemilosrdně ho trápili. A skutečně trpěl mentální
agónií. Miloval Yahuwaha a chtěl Ho uctívat. Byl ve vězení právě proto, že
odmítl udělat kompromisy ohledně své víry. A nyní nevěděl, kdy bude Sabat, a
jestli v ten den pracuje nebo ne.

To je výsledek neznalosti pravého Sabatu
a Yahuwahova pravého kalendáře ustanoveného při Stvoření. Není Jeho vůlí, aby
někdo zůstal v nevědomosti. Ani nepředal Adamovi a Evě kus papíru, který
by si pověsili na strom, aby se podle něj řídili. Něco tak důležitého nemohlo
být nikdy svěřeno do něčeho, co se dá tak snadno zničit nebo změnit!

Pamatuj,
že Yahuwah je Stvořitel všeho!
Nepotřeboval dát Adamovi a Evě kalendář vytištěný na kusu papíru. Začlenil svůj
systém měření času do svého díla stvoření a implantoval jej na obloze, aby ho
všichni viděli, bez ohledu na to, kde se na zemi nacházejí.

Funkce
Měsíce jako kalendáře je výslovně vyřčena v Žalmu 104,19 i v Genesis
1,14-15. Neměnný charakter funkce Měsíce je taktéž uveden v jiném žalmu:
„Jako měsíc utvrzeno bude na věky, a jako svědkové na obloze hodnověrní.“ (žalm
89,37)

Stejně
jako nedává smysl, že by Yahuwah svěřil znalost Jeho systému časomíry nějakému
kusu papíru nebo dokonce kamennému bloku, je i mimo veškerou logiku domnívat
se, že by kalkulaci Svého svatého Sabatu svěřil do péče Svého nepřítele,
Lucifera. A přesto právě toto je ten případ, pokud navzdory veškerým důkazům
člověk trvá na tom, že sobota je sedmý den Sabat Bible.

Novodobý
„Gregoriánský“ solární kalendář je papežský vynález. Je dokonce pojmenován po
papeži Gregorovi (Řehoři) XIII! Když byl poprvé uveden, přijaly ho jedině tři
země a všechny tyto země byly katolické. Ostatní země to zavrhly, protože to
bylo katolické.

A
Juliánský kalendář není lepší, než byl pohanský solární kalendář. Jedině
luni-solární kalendář Stvoření má schopnost označit Yahův pravý mo’edim, Nebem určené časy pro
bohoslužbu.

Zaznamenán
na Nebesích

Pravda
byla tak roztroušena a pohřbena skrze staletí bludů a falešných domněnek, že to
vyžaduje trpělivost a usilovnou pozornost na detaily, aby byly shromážděny
různé chybějící „kousky skládanky“ pravdy. Nicméně se na hvězdné obloze
nacházejí další dva kousky důkazu, které pomáhají dokázat mimo jakékoliv
pochybnosti, že sobota není Biblický Sabat. Jsou to: datum ukřižování a
Mezinárodní datová hranice.

Datum
ukřižování

Když
odložíme stranou legrační sci-fi spekulace o trhlinách v „časoprostoru“, pak je
jasné, že čas sám je nepřetržitý. To je důvod, proč většina dnešních lidí má
velký problém pochopit vůbec nějaký systém časomíry, ve kterém není týdenní
cyklus nepřetržitý. Lidé se domnívají, že týdenní cyklus existoval vždy v
podobě, jak ho známe dnes. Proto mají tendenci uvažovat s představami
novodobých kalendářních dat, i když se zaobírají událostmi historie.

Například
bitva u Marathonu. Všeobecně přijaté datum je 12. září 490 př.n.l. Vidíš ten
problém? Vlastně je zde více (spíše humorných) problémů spojených s tímto
datem. Zaprvé, Gregoriánský kalendář vůbec neexistoval v roce 490 př.n.l.
Za další, i když měl Juliánský kalendář měsíc jménem September (září), toto
datum je téměř 450 let předtím, než začal Juliánský kalendář existovat!

Nakonec,
„September“ (září) neexistoval na řeckém kalendáři v roce 490 př.n.l.
Řecký kalendář, podobně jako kalendář Izraelitů dané doby, byl luni-solární
kalendář s některými variacemi mezi řeckými městskými státy. Měsíce
v Aténách se nazývaly:

Ranný řecký kalendář z doby okolo 1600 př.n.l.

Všimni
si, že ani jediný z těchto měsíců se nejmenoval „September“ (září)! Co to
tedy znamená, že se bitva u Marathonu odehrála 12. září?

Používání
datování současného kalendáře pro dobu, kdy tento kalendář ještě neexistoval,
je vlastně užitečný nástroj. Dnešní člověk si tak díky dnešnímu systému
časomíry může udělat představu o tom, kdy se daná událost odehrála.
Odpočítávání času zpět do minulosti za použití datování dnešního kalendáře, se
nazývá používání proleptického kalendáře. Proleptický kalendář je jednoduše
kalendář, který prodlužuje svůj datovací systém zpětně v čase do doby, kdy
ještě neexistoval. I když je to užitečné, je také důležité vědět, kdy
k tomu došlo. Dnešní věřící se snažili zpětně dopočítat do doby Yahushui,
aby „dokázali“, že byl ukřižován v pátek. Jiní udělali totéž, aby
„prokázali“, že byl ve skutečnosti ukřižován ve středu.

Jak
už bylo předesláno, obojí je nemožné, už jen z toho důvodu, že ani „pátek“
nebo „středa“ tehdy ještě v Juliánském kalendáři neexistovaly. Během
Yahushuova života na zemi měl tehdy používaný Juliánský kalendář osmidenní
týdny. Proto jakékoliv tvrzení o tom, že Spasitel obětoval Svůj život
v pátek, je založen jedině na proleptických datech, nic víc.

Je
však pravda, že Yahushua byl ukřižován v šestý den týdne. Leviticus 23
uvádí datum pro Pesach: „Měsíce prvního, čtrnáctého dne téhož měsíce u večer
bude Fáze Yahuwaha.“ (Leviticus 23,5) Na luni-solárním kalendáři připadá 14.
den každého měsíce vždy na šestý den týdne. Takže je bez pochyb, že Yahushua
zemřel v den před sedmým dnem Sabatem.

Právě
z toho důvodu žádali židovští lídři Piláta, aby nechal zpřelámat nohy třem
ukřižovaným mužům, aby zemřeli rychle udušením a mohli být pohřbeni: „Židé pak,
aby nezůstala na kříži těla na Sabat, poněvadž byl den připravování, (byl
zajisté veliký ten den Sabatu,) prosili Piláta, aby zlámáni byli hnátové jejich
a aby byli složeni.“ (Jan 19,31)

Den
následující po Pesachu není jen sedmým dnem Sabatem, je to také první den
Svátku nekvašených chlebů. „Patnáctého dne téhož měsíce začne Yahuwahova
slavnost nekvašených chlebů; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby.“
(Leviticus 23,6) Jinými slovy: „velký“ Sabat.

Mnoho
učenců se dohadovalo ohledně toho, ve kterém roce došlo k ukřižování,
protože stále znovu a znovu hledají nějaký rok, kdy by se překrýval 14. den
lunárního měsíce (datum Pesachu je 14. Abib) s proleptickým pátkem. Za
použití výpočtů z Astronomických aplikací od Department of the United
States Naval Observatory je možné prokázat, že 14. den lunárního měsíce se
nemohl krýt s proleptickým pátkem v jediném možném roce pro
Spasitelovo ukřižování: v roce 31 n.l.³¹ To jsou astronomická
fakta, uchovaná na obloze, snadno vypočítaná, protože se dají předpovídat.

Yahuwah
by neponechal poslední generaci v nevědomosti ohledně takových důležitých
věcí. Ustanovil principy astronomie, které nám dovolují znát s krajní
přesností pohyby Měsíce před 2000 lety! A jsou to právě tytéž pohyby Měsíce,
pokud je aplikujeme na luni-solární kalendář, které bez pochyb prokazují, že
Yahushua, který byl ukřižován v šestý den lunárního týdne, nebyl ukřižován
v pátek. To je velmi významné, protože to prokazuje dvě další skutečnosti:

1. Starodávný
   Sabat stále zachováván v době Spasitelova ukřižování nebyl sobota.
2. Den
   Yahushuova vzkříšení – důvod pro svěcení v neděli – nebyl v neděli.

Tyto
dvě skutečnosti samy o sobě odhalují blud ve výpočtu dnů bohoslužby za použití
současného solárního kalendáře. Sobota není pravý, starodávný biblický Sabat, a
neděle není dnem Yahushuova vzkříšení, a proto není ani dnem, který by měl
člověk světit za účelem, aby uctil Jeho vzkříšení.

Mezinárodní
datová hranice

Mezinárodní
datová hranice je jeden z nejjasnějších a nejzábavnějších důkazů, že
novodobý kalendář nemůže být používán pro určení Biblického Sabatu. Je to
lidský vynález. Mezinárodní datová hranice je čistý výmysl a byla několikrát pozměněna z žádného jiného důvodu než pro
nějaké zvýhodnění.

The
National Oceanic and Atmospheric Administration of the United States Department
of Commerce přiznává zcela vymyšlenou povahu Mezinárodní datové hranice, když
uvádí:

Mezinárodní datová hranice, vytvořená
v roce 1884, prochází středem Pacifického oceánu a zhruba kopíruje 180.
stupeň zeměpisné délky od severu na jih. Je umístěna v polovině cesty
okolo světa od primárního meridiánu – od nulového stupně zeměpisné délky,
ustanoveného v Greenwich, v Anglii v roce 1852.

Mezinárodní datová hranice funguje
jako „demarkační linie“, oddělující dvě po sobě následující kalendářní data.
Když překročíš datovou hranici, stáváš se něco jako cestovatel v čase!
Překroč na západ a je o den více, překroč zpět a „dostal ses do minulosti“.

Mezinárodní
datová hranice, navzdory svému pojmenování, nemá žádný právní mezinárodní
status a země se mohou svobodně rozhodnout, jaké datum budou zachovávat. I když datová hranice
probíhá vesměs od severu k jihu, od pólu k pólu, klikatí se okolo
politických hranic jako je východní Rusko a Aljašské Aleutian Islands.³²

Nejvýchodnější
část Ruska je ve skutečnosti více na východ než nejzápadnější část Aljašky!
Zběžný pohled na mapu a Mezinárodní datovou hranici ukazuje, jak je svévolně
vytvořená.

Mapa světa znázorňující cestu Mezinárodní datové hranice, která si klikatí svou cestu přes Pacifik.

Nedávno
byla Mezinárodní datová hranice změněna v roce 2012. To způsobilo problém
sobotu zachovávajícím křesťanům na Samoa. Měli teď začít světit v nový
sedmý den Sabat? Nebo se měli držet toho starého, což by podle nového datování
znamenalo, že by nyní světili v neděli?

Mezinárodní
datová hranice je vymyšlená a naprosto svévolná. Je směšné, že by Yahuwah
dovolil něco tak důležitého jako Jeho Sabat, aby záviselo na něčem tak
proměnlivém, jako je současný kalendář, který může být prostým hlasováním
pozměněn.

Člověkem
vytvořená Mezinárodní datová hranice je nezbytná jedině tehdy, když se snažíš
určit Sabat podle papežského Gregoriánského kalendáře. Pokud ale používáš Měsíc
pro určení počátku měsíců, a tím i Sabatu, takovýto uměle vytvořený prostředek
nepotřebuješ. Měsíc byl vytvořen za účelem určení časů (mo’edim). Je to přesné bez ohledu na to, kde člověk žije.

Jediný pravý
Sabat

Pseudonáboženství
je jako pseudověda. Je to podvod, klam vydávající se za pravdu.
V pseudovědě, stejně jako v pseudonáboženství, se hypotéza zakládá na
nějaké domněnce a pak je vynaložena snaha prokázat takovou hypotézu, ne dojít k pravdě.
Je-li však původní domněnka mylná, pak žádné množství „důkazů“ nepromění blud
v pravdu.

Podobně
ani dlouho zachovávaná tradice, že sobota je „Sabat“, nic nedokazuje.
Skutečnost, že dnešní Židé nyní světí v sobotu, nedokazuje nic více, než
co už jejich učenci přiznali: že už nesvětí podle Biblického kalendáře.

Fakta
archeologie, Bible a astronomie demonstrují pravdu: původní biblický Sabat byl
vypočítán podle luni-solárního kalendáře, založeného na pohybech Měsíce. To
znamená, že sobota není „Sabat Yahuwaha tvého Eloaha“. (Exodus 20,10) Znamená
to také, že neděle není dnem Yahushuova vzkříšení. Oba dva dny jsou jen padělky
dne bohoslužby, které ustanovil Satan, aby okradl Yahuwaha o uctívání, které
patří jedině Jemu.

Nicméně
tyto skutečnosti nikdy neuspokojí nikoho, kdo nechce uznat pravdu, protože je
nepohodlná. Abraham Lincoln kdysi uvedl: „Když upřímný člověk, který se mýlí,
uslyší pravdu, pak se buď přestane mýlit nebo přestane být upřímný.“ WLC tě
vyzývá, abys odložil každou domněnku a oblíbený předsudek. Dej pravdu na první
místo a následuj Beránka, kamkoliv vede.

Rozhodnutí
je nyní na tvé straně. S fakty, které ti byly předložené, jak se
rozhodneš? Na závěr pár neobyčejně příhodných slov Dr. Martina Luthera Kinga,
Jr.: „Zbabělost klade otázku: Je to bezpečné? Prospěch se ptá: Je to politické? Marnivost se
táže: Je to populární? Ale svědomí se ptá: Je to správné? A tak přichází čas,
kdy se člověk musí rozhodnout a zaujmout postoj, který není bezpečný, politický
ani populární, musí ho zaujmout, protože je správný.“