V dnešním světě existují tisíce církví a
všechny tvrdí, že reprezentují pravou Yahuwahovu víru. Některé z nich
tvrdí, že oni a nikdo jiný jsou tou ekklesia, a kdo se jim nepřizpůsobí, ten
bude ztracen. Zdá se to být odrazující a nemožný úkol, identifikovat, která –
pokud vůbec – je ta pravá Yahuwahova ekklesia.
Měsíce studia jsou zapotřebí k adekvátnímu zhodnocení dokonce jen jediné z těchto denominací. A i když je tak učiněno, zůstává otázkou, zdali takové hodnocení stojí na pevném základě. Zkušený hledač velmi dobře ví, že byla doba, kdy dával podle svých osobních kritérií přednost jedné denominaci, a v jiné době zase některé jiné. Proto samotný průzkum nemůže dát konečnou odpověď.
Bible se zdá být objektivním a spravedlivým kritériem, podle kterého se dá posoudit, jak dobře si církve vedou. Ale v praxi narážíme na skutečný problém. Zaprvé je Bible tak obsáhlá, že to vyžaduje více práce, než je možné, abychom ohodnotili různé církve. Zadruhé jsou kritéria, která stanoví nějaký člověk nebo i výbor na základě Bible, zjevně subjektivní. Bible může vést k mnoha výkladům a každý člověk může mít své vlastní představy o tom, co je důležité a co má být zahrnuto. Může být velmi snadno zvoleno tisíce „Biblických“ kritérií hodnocení.
Řešením je vzít v úvahu jen ty texty Bible, které uvádějí nejvyšší požadavky zjevené Yahuwahem, které vyjadřují komplexní popis toho, čemu by měly lidské bytosti věřit a co by měly dělat. Tímto způsobem může být ustanoveno úplné kritérium, aniž by bylo nutné uvádět subjektivní hlediska. Desatero přikázání je jediným textem, který tvrdí, že byl vyřčen samotným Yahuwahem, bez prostřednictví nějakého proroka, anděla, snu nebo vidění, a to veřejně k obrovskému množství lidí ze všech národů. Je zaznamenáno, že přišli z hlavního města lidské civilizace tehdejší doby. Spočítáno bylo tehdy přes dva milióny lidí představujících lidskou rasu té doby. Žádný jiný text klasických náboženských knih na celém světě netvrdí něco stejného. Ať už věříme tomuto příběhu nebo ne, tento text je svým tvrzením výjimečný a proto také nejlepším kritériem, podle kterého můžeme hodnotit církve.
Dalším dobrým důvodem pro použití Desatera přikázání jako nástroje rychlého a bezpečného hodnocení je to, že většina křesťanství uznává autoritu Desatera. Je pravda, že pár hlasů je proti. Ale většina těch, kdo tvrdí, že jsou křesťané, patří k denominacím, které nejen uznávají autoritu Desatera, ale dokonce dávají Desateru přední místo ve svých katechismech a publikovaných knihách vyučujících jejich věrouky. Takové na Desateru založené katechismy existují pro Římské katolíky, ortodoxní, luteránská, reformovaná, anglikánská, metodistická a presbyteriánská společenství, jmenujeme-li jen některé, které shlukují většinu křesťanské populace v těchto denominacích.
Je spravedlivé i objektivní hodnotit církve a denominace na základě Desatera. Desatero je adekvátním měřítkem, zdali je denominace v odpadnutí nebo ne. Samozřejmě mohou existovat prvky denominace odhalující její padlý charakter, který není zjevný jen prozkoumáním stavu podle přikázání v Desateru. Mohou tam být neoprávněná břemena, která denominace vkládají na své členy ve formě nauk a praktik, která nejsou zmíněna v Desateru. Jinými slovy, Desatero nemusí odhalit míru odpadnutí denominací, ale pokud je odhalí jako padlé, pak jsou zajisté padlé.
Z praktického hlediska však postačí jen tři přikázání:
Nezdá se, že by existovala jediná církev nebo denominace, která by zachovávala všechna tato tři přikázání, nemluvě o deseti.
Abychom byli spravedliví, prozkoumejme Římsko katolickou církev podle jejich vlastní verze Deseti přikázání v Exodu 20 z the Douay-Rheims Version of 1899.
(Exo 20:1) Yahuwah vyhlásil všechna tato přikázání:
(Exo 20:2) Já jsem Yahuwah, tvůj Elohim; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
(Exo 20:3) Nebudeš mít jiného Elohim mimo mne.
(Exo 20:4) Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí.
(Exo 20:5) Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Yahuwah, tvůj Eloah, mocný, žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí,
(Exo 20:6) ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy.
(Exo 20:7) Nebudeš brát jméno Yahuwaha, svého Eloaha, nadarmo, protože Yahuwah nenechá bez trestu toho, kdo bere jméno Yahuwaha svého Eloaha nadarmo.
(Exo 20:8) Pamatuj na den Sabat, abys ho světil.
(Exo 20:9) Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci,
(Exo 20:10) ale sedmý den je Sabat patřící Yahuwahovi, tvému Eloah. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách,
(Exo 20:11) protože šest dní Yahuwah dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Yahuwah požehnal sedmý den a posvětil ho.
(Exo 20:12) Cti svého otce a svou matku, aby se prodloužily tvé dny na zemi, kterou ti dává Yahuwah, tvůj Eloah.
(Exo 20:13) Nezabiješ.
(Exo 20:14) Nesesmilníš.
(Exo 20:15) Nepokradeš.
(Exo 20:16) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
(Exo 20:17) Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.
Verš 2 a 3 odkazuje na Yahuwaha použitím zájmena „já“ a „mne“. To je přesný odraz z originální hebrejštiny. Tato slova jsou jednotného čísla. Když máme na mysli více než jednu osobu, vždy používáme zájmena „my“ a „nás“ nebo odpovídající slova v jiných jazycích. Bylo by ohromující, nevhodné a velmi neobvyklé použít i jen pro skupinku tří osob zájmena „já“ a „mne“ namísto „my“ a „nás“. Text jasně uvádí „Yahuwah tvůj Eloah“ jako jedinou osobnost. Pokud Římsko katolická církev, nebo nějaká jiná v tomto případě, zavrhuje existenci tohoto Jediného Eloah Všemohoucího, který promlouvá dle textu tato slova, nebo z Něj dělá skupinu více osob, kde je více než jeden, to znamená, že tam je více než jeden zde mluvící, pak selhává při první zkoušce kritéria. To samo už stačí ke klasifikaci církve nebo denominace jako padlé.
Projde Římsko katolická církev touto první zkouškou? Pojďme se podívat. Tři citáty z mnoha podobných v Římsko katolickém katechismu jsou dostačující.
Článek 249: „Zjevená pravda o Nejsvětější Trojici byla od počátku kořenem živé víry církve…“
Článek 258: „Celá božská ekonomie (řád spásy) je společným dílem tří božských osob…“
Článek 266: „Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“ (Athanasian Creed: DS 75; ND 16).
Skrze tuto nauku se Římsko katolická církev sama staví do sporu s kritériem Desatera a sama se projevuje jako padlá církev. Není třeba více důkazů než tento.
Ale pokračujme dále. Verš 4 a 5 zakazuje vytváření, zbožňování a otročení sochám nebo obrazům. Projde Římsko katolická církev tímto druhým testem?
Článek 2132: „Křesťanská úcta obrazů neodporuje prvnímu přikázání, které zakazuje modly. Vždyť „úcta prokazovaná obrazu patří tomu, koho obraz představuje“, a „kdo uctívá obraz, uctívá v něm osobu, která je na něm namalována“. Čest vzdávaná posvátným obrazům je „zbožná úcta“, a nikoliv klanění, které přísluší jen Bohu. „Kultovní úkony se neobracejí k obrazům jako takovým, nýbrž nakolik slouží ke zpodobení vtěleného Slova. A tak hnutí mysli, které se obrací k obrazu jako obrazu, se nezastaví u něho, nýbrž směřuje ke skutečnosti, kterou představuje.“
Tak jako se nauka o Trinity (Trojici) snaží zachovat jedinost Yahuwaha, zatímco zavádí pohanský trinitariánský model, tento princip se snaží ospravedlnit používání obrazů s tvrzením, že tato oddanost obrazům směřuje k „Bohu“ a ne k obrazu samotnému. I když je to bezpochyby pravda, tento spíše odzbrojující požadavek nebere v úvahu, jak se zdá, konkrétní požadavky přikázání „neuděláš, nebudeš se jim klanět, nebudeš jim otročit“. I když je tento katolický argument akceptován, praxe spočívá někde v nedefinovatelné oblasti slova „uctívat“. Nejméně polovina tohoto přikázání je přestoupena.
Je Římsko katolická církev v souladu s veršem 7?
Článek 2143: „Mezi slovy zjevení má jedno zvláštní význam, je to slovo zjevující Boží jméno. Bůh je svěřuje těm, kdo v něho věří. Zjevuje se jim ve svém osobním tajemství. Dar jména náleží do řádu důvěrnosti a intimity. „Jméno Pána je svaté.“ Proto je člověk nesmí zneužívat. Má je uchovávat v paměti v tichém klanění plném lásky. Nezařadí je mezi svá slova, pokud by jím nechtěl chválit, velebit a oslavovat.“
Toto vyjádření se zdá být v souladu s přikázáním. Ti, kdo interpretují toto přikázání jako zcela zakazující přísahat, nebudou v souladu s článkem 2154.
Článek 2154: „Z učení svatého Pavla církevní tradice pochopila, že Ježíš není proti přísaze, je-li skládána ze závažného a spravedlivého důvodu (např. před soudem). „Přísaha, to jest vzývání Božího jména na svědectví pravdy, může být učiněna pouze pravdivě, uváženě a spravedlivě.““
A stejně tak jde o nesoulad z článkem 2155.
Článek 2155: „Svatost Božího jména vyžaduje nedovolávat se jej kvůli malichernostem a vyžaduje, aby se přísaha neskládala za takových okolností, kdy by to mohlo být vysvětlováno jako schvalování moci, která přísahu neprávem požaduje. Je-li přísaha vyžadována občanskými úřady neprávem, může být odmítnuta. Musí být odmítnuta, když je vyžadována k něčemu, co odporuje lidské důstojnosti nebo společenství církve.“
Vidíme to tak, že Římsko katolická církev má pravdu ve svém výkladu zákona, že přísaha se může konat. Zarážlivé je však to, že důstojnost církve je postavena nad zákon. Tento článek by například bránil člověku vydat přísežné svědectví v případě pedofilie spáchané knězem. Možná církev dělá rozdíly v tomto ohledu, ale v každém případě tak činí s autoritou, která je postavena nad mravní zásady. Vyhrazuje si právo definovat mravní zásady a to není přijatelné.
Pokud je verš sedm dvojsmyslný, a uznali bychom pochybnosti církve Říma, verše 8-11 dvojsmyslné nejsou. Římská církev se zcela jasně staví proti doslovnému významu a praktikování přikázání o Sabatu skrze ustanovení neděle.
Článek 2175: „Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: „Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt.“
I kdybychom akceptovali dost nerozumné slovíčkaření ohledně Trinity, rozumné slovíčkaření o obrazech a poněkud sporný výklad přísahání, postoj vůči Sabatu je tak nepřátelský vůči jasnému smyslu veršů desatera, že dokazuje odpadnutí Římsko katolické církve.
I když není nutné jít dále v našem vyšetřování, může být poukázáno na to, že Římsko katolická církev nejvíce vyzdvihuje ostatní přikázání. Existuje zde pokus oživit svou vlastní autoritu dodatky k významu vzdávání úcty rodičům. Existuje vývoj konceptu spravedlivé války, ale ten je tak obklopen teorií, že by se praxi mělo předejít, pokud je uvedený postoj církve přijat ve všech bodech. Pokud opomineme u Římské katolické církve pochybnosti ve všech možných bodech, stále zůstává v odpadlictví ve věci jediného Yahuwaha a Sabatu, které zaměnila za Trinity a neděli.
Zajisté existují jak polehčující, tak usvědčující okolnosti. Ale kritéria, která následujeme, adekvátně ukazují, že Církev Říma je v odpadnutí.
Zdá se, že v tuto chvíli neexistuje v Ortodoxní církvi žádná jediná, autorizovaná anglická verze Bible. Ortodoxní církve zakládá své Bible na LXX v řečtině. Zatímco LXX se často odlišuje od hebrejské Bible a tím pádem i od anglické King James Version Bible, deset přikázání se jeví být vcelku stejné. Jediným významnějším rozdílem se jeví skutečnost, že slovo Sabat ve verši 8 je v LXX množného čísla. Protože tím tento text otevírá možnost výkladu zahrnujícího roční svátky, není to nezbytně slabá stránka.
První věta v Ortodoxním katechismu (http://orthodoxcatechism.org/), pod článkem Svatá Trojice, je tato:
„Věříme v jednoho Boha. Tento Bůh je trinitarián (trojjediný). To znamená, že Bůh zahrnuje tři osoby: Otce, Syna a Ducha Svatého.“
To by mělo stačit k tomu, aby bylo prokázáno, že Ortodoxní církev je padlá.
LXX používá řecká slova ve verši 5, která se zdají více konkrétní, než ta v katolické Douay-Rheims verzi, a podle toho také Ortodoxní tradice ustupuje od rozsáhlého modlářství nacházejícího se v Římské církvi.
„Pravda vyjádřena výše, která je zjevena v křesťanství, takto formuje základy křesťanského obrazového umění. Obraz (nebo Ikona) nejenže neodporuje podstatě křesťanství, ale je s ním najisto spojen; a to je ten základ tradice, že od samého počátku byly Dobré Zprávy přinášeny světu skrze církev, jak slovem, tak obrazem.
Svatý Jan z Damašku, církevní otec z osmého století, který psal o ikonoklastických (proti-ikonám) sporech v církvi, vysvětluje: Protože se Slovo stalo tělem (Jan 1,14), nejsme už děti, vyrostli jsme, byla nám dána skrze Boha moc rozlišovat a víme, co může být zobrazeno a co je nevylíčitelné. Od chvíle, kdy se nám Druhá Osoba Svaté Trojice zjevila v těle, můžeme Ho portrétovat a reprodukovat za účelem rozjímání o Tom, který se snížil tak, aby byl viděn. S jistotou můžeme znázorňovat Boha Neviditelného – ne jako neviditelnou bytost, ale jako Toho, který se Sám učinil kvůli nám viditelným skrze sdílení našeho těla a krve.
Svaté Ikony (obrazy) vytvořené po boku Božských služeb, jako jsou Služby vyjádřené v učení Církve ve shodě se slovem Svatého Písma. Podle učení 7. ekumenického koncilu není Ikona viděna jako pouhé umění, ale že zde existuje dokonalá shoda Ikony ke Svatému Písmu, protože když je Ikona ukázána skrze Svaté Písmo, Svaté Písmo je učiněno nepopiratelně jasnější skrze Ikonu.“ (Acts of the 7th Ecumenical Council, 6). http://www.ocf.org/OrthodoxPage/reading/catechism.html
Postoj Ortodoxní církve se liší od Římsko katolické v tom, že zakazuje dle přikázání rytiny nebo trojrozměrné zpodobnění. Teologický koncept dvojrozměrných obrazů se také do jisté míry liší. Kompletní paralela je koncipovaná mezi ikonou či obrazem a Slovem zjevení, obojí je viděno jako vyučování rovnocenné autority. V tomto, jako i v mnoha jiných věcech, je Řím hlouběji v odpadlictví, níže než ostatní církve. Bylo by odpovídající tvrdit, že Řím je modlářský v užívání obrazů, zatímco Ortodoxní církev není. Avšak striktním pohledem na verše 4 a 5, je možné obě dvě církve vidět jako modlářské.
Ohledně verše 7 se Ortodoxní církev zdá být v souladu s požadavky přikázání. Ale ve věci Sabatu je Ortodoxní církev nedostačující. I když nezaměnila Sabat za neděli, většinou zanedbává Sabaty až na jeden v roce.
„Ve velkou a svatou Sobotu uvažuje církev nad tajemstvím Pánova sestoupení do Hádes (záhrobí), místa mrtvých.“ (http://lent.goarch.org/holy_saturday/learn/)
Svátá Sobota se slaví i v Římské tradici, ale bez uznání za Sabat.
Ortodoxní církev většinou podporuje zbytek přikázání. Je taktéž nevyhovující jako svědek proti zabíjení ve válečnictví. Když se podíváme na praxi, tak obě, Římsko katolická církev i Ortodoxní církev, jsou nevyhovující v otázce zabíjení. Katolická drancování během 2. světové války, spáchaná skrze katolické Chorvaty s tichým požehnáním církve, byla důvodem pro nedávné Ortodoxní odplaty v Bosně, odplaty, které svět tak krutě odsoudil. Vážné zamyšlení se nad přikázáním o zabíjení by na obou stranách zachránilo mnohé lidské životy. Ale ani jedna církev nemá morální sílu či teologické pochopení tohoto přikázání, aby zamezila pokračujícímu násilí. Ortodoxní církev, stejně tak jako Řím, nesplňuje požadavky přikázání „Nezabiješ“.
Zatímco Ortodoxní církev nedosahuje stejné úrovně vzpoury proti Yahuwahovi jako Římská církev, její lpění na Trojici a zanedbávání Sabatu dokazují, že je padlou církví.
Koptická církev se liší od Ortodoxní hlavně v Monofyzitské otázce. Ortodoxní nauka říká, že Yahuwahův Syn měl dvě přirozenosti, jednu božskou a druhou lidskou. Kdežto monofyzitský postoj říká, že existuje jen jedna přirozenost, která je obojí – božská i lidská. V praxi to vedlo ke zdůraznění Yahushui hlavně jako Eloaha, a ne jako člověka.
Etiopská církev se liší od Koptické zachováváním sedmého dne Sabatu. Všechny historické formy východního křesťanství mají nějakou formu Trinity (Trojice). To platí také o Etiopské církvi, která je taky monofyzitská. Když to shrneme podle kritéria desatera přikázání, všechny dávné, historické církve jsou padlé kvůli modlářství. Všechny přijaly pohanskou Trinity (Trojici). Některé více než jiné provozují velmi pochybné uctívání obrazů a soch. Všechny kromě Etiopské církve zanedbávají Sabat, a Římsko katolická církev ve skutečnosti nahradila Sabat nedělí. Jak zjevně jsou všechny odpadlé! Co do počtu členů tvoří tyto církve obrovskou většinu dnešního křesťanství.
Souzeno na základě deseti přikázání jsou Anglikánské, Luteránské a Reformované církve odpadlé. Všechny z nich se drží nauky o Trinity (Trojici), všechny z nich odmítají povinnost zachovávat Sabat, a všechny z nich slouží jako státní církve a podporují útočné vojenské akce, pokud je vidí jako ospravedlněné. Tím přestupují přikázání „Nezabiješ“. Být členem takové církve znamená podílet se na jejích hříších. Zůstat členem Luteránské církve například znamená nést vinu za Luteránskou podporu Hitlerových zločinů proti lidskosti a mít krev na vlastních rukou. „Tu jsem uslyšel jiný hlas z nebe, který říkal: Vyjděte z ní, můj lide, abyste neměli účast na jejích hříších a nedostali z jejích ran.“ (Zjevení 18,4)
V článku 85 Velkého Katechismu mluví Luteráni ostřeji proti Sabatu než Řím, protože nazývají zachovávání Sabatu stvořením „neřádu zbytečných inovací“.
„Ale od doby, kdy byla stará Neděle [Den Páně] ustanovena pro tento účel, máme pokračovat ve stejném, aby všechno bylo vykonáno v harmonickém řádu, a nikdo nevytvářel neřád zbytečných inovací.“
Jak může někdo považovat Sabat za inovaci a neděli za právoplatnou, když je zapsáno, že Sabat byl platný ve Starém Zákoně a neděle byla údajně uvedena až po Novém Zákoně, je rozumně uvažujícímu člověku nepochopitelné.
Zatímco katechismus opomíjí jasná slova přikázání, přidává současně i vlastní břemena. Význam Sabatu neznamená odpočinout si od práce, ale naslouchat a poslouchat kněze! Celé učení ohledně přikázání o Sabatu je v Malém Katechismu zredukováno na toto:
„Máme se bát a milovat Boha, abychom nepohrdali kázáním a Jeho Slovem, ale považovali je za svaté a rádi mu naslouchali a učili se.“
Zachovávat Sabat, přesunutý na neděli, znamená tedy jít do Luteránské církve, naslouchat knězi a „radostně poslouchat a učit se“.
V otázce 103 Reformovaného Heidelberského Katechismu – spíše než přiznání jasného importu Sabatu jako dne odpočinku, preferují jeho užití jako nástroj k vyjádření jejich názorů ohledně podřízení žen, citováním pod otázkou Sabatu následující texty:
„Nebo toť jest dobré a vzácné před spasitelem naším Bohem (1 Tm 2,1-3). Protož chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě, pozdvihujíce čistých rukou, bez hněvu a bez roztržitosti. Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly, ne strojením a křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem, anebo perlami, anebo drahým rouchem (1 Tm 2,8-9). Ale (tak, jakž sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožnosti), dobrými skutky (1 Tm 2,10). Žena ať se učí mlčeti, ve všeliké poddanosti (1 Tm 2,11).“
Je těžké si rozumně představit, jak přikázání o Sabatu, které uvádí podřízenost mužů a žen, ale nikdy ne manželek, nařizuje poddanost žen. Přesto to Reformované církve dělají, zatímco popírají skutečná slova tohoto přikázání.
Národní církve odpadly dokonce více než Řím, protože jsou spojené s národními armádami jako patroni. Reformovaná nebo Presbyteriánská církev vyvyšovala neděli namísto Sabatu po mnohá staletí dokonce výše než to dělalo papežství. V tomto ohledu reprezentuje hlubší odpadnutí. Všechny z nich byly zapojené do pronásledování. Před dobou reformace existovalo v Evropě mnoho nenápadných Sabat zachovávajících křesťanských skupin. V oblastech, kde se usadilo Luteránství, bylo první akcí vyhlazení těchto skupin. Sabatisté v Selicii, ve Švédsku, Finsku a Norsku byli pobiti do poslední duše.
Tři přikázání stačí, aby bylo prokázáno, že všechna oficiální křesťanská uskupení jsou v odpadlictví. Existují tisíce věroučných denominací a není možné je dokonce ani všechny vyjmenovat. Z nich Baptisté a Metodisté tvoří většinu a selhávají ve všech třech přikázáních s málo výjimkami malých nenásilných nebo Sabat zachovávajících skupin. Mezi nimi není žádná, která by zachovávala všechna tato tři testující přikázání, nemluvě o všech deseti.
Matoucí horda malých denominací volajících po pozornosti, může být zredukovaná jednoduchým testem těchto tří testujících přikázání. Žádná z nich nezachovává všechna tři. Adventisté sedmého dne přijímají Trinity a tím přestupují první přikázání. Také činí kompromisy ohledně přikázání „nezabiješ“, dovolujíc někdy větší účast v armádě, než na ně uvalují jejich vlády. Jedním z nejviditelnějších příkladů je účast Církve Adventistů v Německu v 1. i 2. světové válce. (CASD také zavrhla rostoucí světlo o Sabatu). Svědkové Jehovovi nesplňují přikázání o Sabatu, navzdory jejich chvályhodnému svědectví v jiných věcech. Mormoni selhávají ve všech třech, s jejich polyteistickým systémem, jednou z nejpřekvapivějších věcí, které kdy křesťanství vyprodukovalo.
Počet denominací, které projdou testem tří přikázání, je tak maličký, pokud vůbec existuje, že je každý dokáže ohodnotit do určité hloubky a prokázat skrze Bibli za odpadlé církve. Ano, Babylon je padlý, Se slzami lásky Yahushua vyzývá jeho vlastní lidi, aby vyšli z tohoto zmatku denominací a vešli do poslušnosti s Ním.