Hrdinové Nebe: Michael a Margaretha Sattlerovi

Michael a Margaretha Sattlerovi byli obyčejní lidé. Lidé s prostými radostmi a starostmi, nadějemi a obavami jako každý jiný. A přesto v době zkoušky stáli věrně na straně Yahuwaha. Jejich nezlomnost tváří v tvář opozici bude značně odměněna v Nebi. Čti jejich příběh a nech se inspirovat tím, co Yahuwah udělal pro druhé, udělá i pro tebe.

Podívej, podívej se na to. Hurikán Grace se valí na sever atlantického pobřeží. Je obrovský . . . a ještě narůstá. Zadruhé: zde trochu jižně od Sable Island, může to explodovat. Podívej na toto. Za třetí: nová studená fronta se žene dolů z Kanady. Chytila se vzdušného proudu a žene se směrem k Atlantiku. Co když hurikán Grace do toho vpadne? Přidej k tomuto scénáři to ohnisko u ostrova Sable Island, žebrající o energii. Nabije se jak z kanadské studené fronty . . . tak z hurikánu Grace. Můžeš být meteorologem celý svůj život a nikdy neuvidíš něco podobného. Může být z toho pohroma epických proporcí. Mohla by to být . . . dokonalá bouře.“

~ Todd Gross, TV Meteorolog

28. října 1991: Ke konci hurikánové sezóny se začala vytvářet v Atlantickém oceáně, východně od Kanady, bouře. Bouře, silný „severovýchoďák“, absorbovala hurikán Grace a stala se ještě větší. Hřeben vysokého atmosférického tlaku nutil tuto masivní bouři směřovat na jih, kde se rozrostla v ohromný, velmi mocný cyklón. Byla to bouře epických, historických proporcí, vytvořená kombinací faktorů, které vedly k pohromě, při které přímým následkem zemřelo 13 lidí a která způsobila škody za 200 miliónů dolarů. Byla to: „dokonalá bouře“.

Obrázek ukazuje Dokonalou bouři z roku '91, jižně od Nového Skotska, 30. října 1991.

Právě v místě, kde se sbíhaly tyto mocné bouře, se nacházela komerční rybářská loď Andrea Gail. Kapitán Frank “Billy” Tyne Junior se svou posádkou pěti mužů rybařil nedaleko Grand Banks u Flemish Cap. Navzdory varování před špatným počasím rozhodli se tito mužové plout domů, protože jejich chladící zařízení bylo pokažené a jejich náklad by o moc déle nevydržel. Při své plavbě domů se ocitli v této dokonalé bouři.

Poslední zaznamenaná slova kapitána Tynea byla: „Ona přichází, chlapi, je obrovská.“ Palivové bubny, palivová nádrž, prázdný záchranný člun a několik málo dalších věcí – to bylo vše, co se kdy našlo z lodi Andrea Gail. Kapitán Tyne a jeho pět mužů tvořili téměř polovinu všech úmrtí v bouři, která se později stala známou jako Dokonalá bouře z 91. roku.

Kdyby se jednalo jen o bouři, dostali by se z toho. Kdyby to byl jen hurikán, mohli by to obeplout. Kdyby jejich chladicí zařízení neselhalo, mohli zůstat déle na moři a neriskovat plavbu přes rozbouřené moře. Ale byla to kombinace faktorů, které vytvořily katastrofickou situaci, ve které se loď potopila i se všemi životy na palubě.

Dokonalá bouře

Byla to nejlepší doba, byla to nejhorší doba, byl to věk moudrosti, byl to věk bláznovství, byla to epocha víry, byla to epocha nevíry, bylo to období Světla, bylo to období Temnoty, bylo to jaro naděje, byla to zima zoufalství, měli jsme všechno před námi, neměli jsme před námi nic, všichni jsme šli přímo do Nebe, všichni jsme šli přímo tím druhým směrem – v krátkosti: ta perioda byla doposud jako současná perioda, kde některé z nejhlučnějších autorit trvaly na tom, aby byly přijaté, po dobrém nebo po zlém, jen v superlativní míře porovnání.

~ Charles Dickens, A Tale of Two Cities

„Dokonalá bouře“ je: „Kombinace událostí, které nejsou samostatně nebezpečné, ale když se ocitnou společně, vyprodukují katastrofický výsledek.“¹ Na rozdíl od běžných bouřek je dokonalá bouře způsobena „mocným kombinovaným účinkem ojedinělého spojení okolností.“² Dokonalé bouře nepřicházejí velmi často, ale když přijdou, vždy jsou katastrofální.

Víra je vítězství!

Evropa 16. století byla dokonalou bouří různých – a často konfliktních – představ. Ve Francii vrcholila renezance. V Německu překládal Martin Luther Bibli do běžného jazyka, zpochybnil autoritu papeže a propagoval radikální koncept spasení jedině skrze víru. V Itálii tvrdil Giordano Bruno, že hvězdy jsou vzdálená slunce, pravděpodobně obklopená svými vlastními planetami, zatímco Pietro Pomponazzi se dohadoval ohledně nauky o nesmrtelnosti duše. V Novém světě dobývalo Španělsko Aztéckou říši. Napříč Evropou napadaly, vraždily a zotročovaly křesťany muslimské armády.

Sama Evropa byla rozdělená mezi katolíky a protestanty. Představa přírodního zákona – že jistá práva jsou zděděná a běžná pro všechny lidi – získávala pevnou půdu. Nové představy inspirovaly nové myšlenky, nové aspirace v srdcích lidských mas, utiskovaných rolníků, kteří se začali bouřit proti vysokým daním, které jim ukládali jejich páni. To vše vytvořilo „dokonalou bouři“, která pak položila základ pro Věk osvícení, který přišel o 200 let později. V tomto kotli chaotických změn se jeden pár rozhodl následovat pravdu, nehledě na to, co ho to bude stát. Jejich doba aktivní práce pro Yahuwaha byla ve skutečnosti velmi krátká – méně než dva roky – ale jejich vliv, stejně jako jejich příklad věrnosti tváří v tvář perzekuci, trvá dodnes.

V době, kdy se Kryštof Kolumbus snažil získat finanční podporu pro svůj pokus najít novou cestu do Indie západním směrem, narodil se v německém Stauffenu chlapeček. Velmi málo se ví o raném životě a výchově Michaela Sattlera, ale je známo, že vstoupil do kláštera sv. Petra poblíž Freibergu. Má se za to, že se stal nakonec převorem tohoto Benediktýnského kláštera, což samo znamená, že měl dobrou pracovní etiku, byl schopným správcem a měl důvěryhodný charakter. Jako převor byl druhým mužem, který měl na starosti celý klášter. Bylo to postavení moci a úcty. To dělalo z Michaela člena vyšší třídy jeho doby.

Protože byl Michael intelektuálně upřímný, byl oddaný tomu, čemu věřil. Byl zapojen do mezi-benediktýnské Bursfeld reformace, duchovní obnovy v klášteře sv. Petra. Jako převor mohl být dokonce i vůdcem této reformace. Ale přišla změna, protože vždy musí přijít pro ty, kteří jsou intelektuálně upřímní. O staletí později americký prezident Abraham Lincoln napsal: „Když se upřímný člověk žijící v omylu doslechne pravdu, buď se přestane mýlit nebo přestane být upřímný.“ A Michael byl upřímný člověk.

Klášter sv. Petra v německém Freibergu, kde Michael Sattler došel až do postavení převora.

V polovině 20. let 16. století se protestantští rolníci zmocnili kláštera sv. Petra. Požadovali osvobození od přehnaných daní a útlaku ze strany šlechty. S novými představami o svobodě a rovnosti všech věřících, žádali spravedlnost a svobodu založenou na základech obsažených v Bibli.

Někteří z těchto rolníků byli Anabaptisté. Slovo „Anabaptist“ znamená pokřtěn znovu, protože odmítali křest nemluvňat jako nebiblický. „Jak může novorozeně učinit vědomé rozhodnutí, že bude sloužit Yahuwahovi?“ Argumentovali. Konec konců ani sám Spasitel nebyl pokřtěn, dokud nebyl dospělý: „I stalo se, když se křtil všecken lid, a když se pokřtil i Yahushua, a modlil se, že otevřelo se nebe, a sstoupil Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice na něj… Yahushua pak počínal býti jako ve třidcíti letech.“ (Lukáš 3,21-23)

Je dost pravděpodobné, že tito rolníci přednesli svou žádost Michaelovi, coby převorovi kláštera. I když není uchován žádný písemný záznam jeho myšlenek, tři fakta jsou známá:

1. Michael Sattler byl intelektuálně upřímný a oddaný křesťan. Jako takový neváhal přijmout pravdu, když mu byla předložena.
2. Michael opustil klášter uprostřed roku 1525.³
3. Po opuštění kláštera sv. Petra putoval Michael do oblasti Waldshut, odkud vyšlo mnoho revolucionářů.

S těmito známými fakty je pravděpodobné, že Michael, coby intelektuálně upřímný muž, sympatizoval s případem rolníků a zaujalo ho to, pokud hned nepřesvědčilo o jejich pravdě. Po příchodu do Waldshutu měl samozřejmě příležitost hlouběji studovat nauky, kterým věřili Anabaptisté.

O pár měsíců později, 6.-8. listopadu téhož roku, se Michael zúčastnil slavné debaty ohledně křtu novorozenců ve švýcarském Curychu. Pravděpodobně si šel poslechnout argumenty pro a proti ohledně téhle věci. „V roce 1525 se reformace pevně zabydlila ve městě Curych ve Švýcarsku.“⁴ Ale protestanté v Curychu ještě nepochopili koncept pravé náboženské svobody: právo jednotlivce světit svobodně, jak mu nařizovalo jeho vlastní svědomí. Protestantské autority, které rázně pronásledovaly Anabaptisty, zatkly Michaela a uvrhly ho do vězení. Nakonec byl propuštěn 18. listopadu 1525, poté co slíbil, že opustí tento region.

Tato raná opozice byla jen předzvěstí toho, co mělo brzy přijít.

Pracuj, neboť noc přichází . . .

Pravý charakter se projevuje rozhodnutím, které člověk udělá, když je pod tlakem – čím větší tlak, tím hlubší zjevení, tím pravdivější rozhodnutí podle základní povahy charakteru. ~ Robert McKee, Story

Olejomalba umělcovy představy o Anabaptistickém lídru Michaelu Sattlerovi kázajícímu v lese.

Někdy během let 1525 až 1526 se Michael oženil s ženou jménem Margaretha, která byla Bequine jeptiškou. Podobně jako Michael, i Margaretha byla intelektuálně upřímná a opustila řád na základě jejího osobního přesvědčení o pravdě. V červnu 1526 se Michael nechal znovu pokřtít jako dospělý. To si žádalo hodně odvahy od obou, protože je pravděpodobné, že se i Margaretha nechala znovu pokřtít.

Nejranější reformátoři bránili svobodu svědomí jako Yahem darované právo. Avšak jakmile se protestantismus stal státním náboženstvím, stal se i perzekuční mocí.

Mnoho současných historiků potvrdilo skutečnost, že pronásledování Anabaptistů předčilo co do krutosti pronásledování raných křesťanů papežským Římem! Perzekuce začala v Curychu brzy poté, kdy si Bratři vytvořili organizované společenství. Uvěznění různé krutosti, někdy v temných kobkách, bylo následováno popravami. Během krátké doby přišli lídři Bratrů díky pronásledování o své životy.

Anabaptismus se stal hrdelním zločinem. Byly vypsány odměny za hlavy Anabaptistů. Poskytnout jim pokrm a přístřeší bylo zločinem. Bavorský vévoda vydal v roce 1527 rozkaz, aby všichni uvěznění Anabaptisté byli upáleni na hranici – pokud neodvolají. V takovém případě jim bude sťata hlava.⁵

Nebezpečí číhající na toho, kdo odloží blud a následuje pravdu, byla velmi reálná. Michael a Margaretha však milovali pravdu. Pravda byla pro ně vzácnější než cokoliv jiného. James Lane Allen napsal: „Protivenství nebuduje tvůj charakter, ono ho zjevuje.“ A to platí o Sattlerových. Protivenství odhalilo charaktery, očištěné ve škole Nebe, zářící s dokonalým světlem Spasitele.

Kvalita charakteru Michaela a Margarethy se projevila v jejich pokračujícím přátelství k těm, kdo nesouhlasili s jejich věroukami. Ke konci roku 1526 se Michael vydal do Štrasburku, kde zůstal s Wolfgangem Capito, německým humanistou a vůdčím protestantským reformátorem. Při pobytu ve Štrasburku se Michael také setkal s jiným protestantským reformátorem, Martinem Bucerem. Capito a Bucer nesouhlasili s Michaelem v několika bodech včetně anabaptistického postoje proti křtění nemluvňat. „Protestanté v té době pohrdali Anabaptisty kvůli jejich názorům, a protože většina z nich byla nevzdělaná a prostá. Michael však byl na jejich sociální úrovni a oni si ho vážili. Vyzýval je, aby propustili Anabaptisty, které uvěznili.“⁶ Navzdory jejich věroučným rozdílům je možné vidět Michaelův laskavý a vlídný duch ve skutečnosti, že Capita a Bucera nazýval jeho „milovanými bratry v Bohu.“

Dokonce i mezi dnešními věřícími jsou mnozí, kteří následují pravdu, ale chovají se krutě a s odsuzujícím duchem vůči těm, kteří nenásledují nové světlo. Je snadné odsoudit za ztracené ty, kteří se drží starých bludů. Michaelův milující duch podobný Kristu vůči těm, kdo nesdílí stejné představy, je svědectvím pro každého, kdo následuje dnešní pravdu. Milý, laskavý ohled na druhé, ukazující úctu k důstojnosti druhého člověka, vzbuzuje totéž v srdci toho druhého. Po Michaelově popravě o něm Capito a Bucer hovořili jako o jejich „drahém příteli v Bohu“. To vypovídá velmi hodně o charakteru Michaela Sattlera během éry, kdy dokonce jiní protestanté mučili a upalovali na hranici ty, kteří s nimi nesouhlasili.

Michaelův čas práce pro Nebe byl velmi krátký, ale plody jeho práce je možné cítit i dnes. Od ledna do února 1527 cestoval Michael do Lahr, městečka severně od Freiburgu, aby sdílel pravdu s dalšími lidmi. Na konci února putoval do vesnice Schleitheim kvůli důležitému setkání anabaptistických věřících. Bylo to tajné setkání. Byly to nebezpečné časy. Ti, kteří se postavili do popředí jako lídři, mohli očekávat tak dva roky života. U Michaela to bylo daleko méně.

Michael předsedal setkání 24. února, kde se Anabaptisté sjednotili ve svých naukách. Na tehdejší dobu to bylo velice revoluční. Mimo zavržení křtu nemluvňat, zavrhli také přísahání, které je v rozporu se slovy Yahushui; uvedli, že křest je pouze vnější akt demonstrující vědomé vyznání víry věřícího; a nejpřekvapivější ze všeho byla výzva k naprostému odloučení církve a státu!

Když se sjednotili v sedmi článcích, Michael napsal jejich Vyznání víry v dokumentu nazvaném Schleitheim Confession. Tento dokument má dodnes velkou autoritu mezi Amiši, Mennonity a církvemi Baptistů.

Vesnice Schleitheim, severně od Curychu, nedaleko německých hranic.

„Existují doby, které testují duše lidí . . .“

Naučil jsem se, že odvaha není nepřítomností strachu, ale vítězstvím nad ním. Chrabrý muž není ten, kdo necítí obavy, ale ten, který pokoří tento strach. ~ Nelson Mandela

Existuje duchovní výška, která přichází s tím, když děláš to, co víš, že je správné. Michael a Margaretha nepochybně cítili radost a naději pro budoucnost pravdy po úspěšném setkání v Schleitheimu. To však nemělo trvat dlouho. Petr varoval: „Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral.“ (1. Petrova 5,8)

Kdykoliv pravda získá vítězství, udělají odpůrci pravdy vše pro to, aby proti tomu bojovali. Nedlouho po setkání v Schleitheimu byli Michael a Margaretha Sattlerovi společně s dalšími Anabaptisty zatčeni v Horbu na příkaz hraběte Joachima von Zollern, regenta rakouského arcivévody Ferdinanda. Po jejich zatčení v březnu 1527 byli převezeni do vězeňské věže v Binsdorfu.

Byli to obyčejní lidé. Zatčení, které tak rychle následovalo po vítězném setkání v Schleitheimu, způsobilo, že skupinka věřících na svobodě byla otřesena a ve strachu. Nikdo si nepřeje pronásledování, mučení a smrt. Z vězení jim Michael napsal dopis, ve kterém je povzbuzoval, aby byli silní a plní víry.

Říkám vám skrze milost [Yaha], abyste byli stateční a kráčeli jako svatí [Yaha]. . .. Ať vás nikdo neodvede od vašeho cíle, jak to bylo u některých až do nynějška; ale kráčejte přímo ve vší trpělivosti, bez odchýlení, berete na sebe kříž, který [Yah] vložil na vás, ne proto, abyste ho odložili v protikladu k úctě a chvále [Yaha] a kvůli přestoupení a porušení Jeho věčných, pravých, spravedlivých a život dávajících přikázání.

Nebuďte unavení, když jste [Yahuwahem] napravováni . . . protože [Yah] kárá toho, koho miluje, podobně jako otec, který je spokojen se svým synem. K čemu se uchýlíte, když utečete od [Yaha]? Co vám může pomoci, když opustíte [Yaha]? Není to snad [Yah], kdo naplňuje nebe a zemi?

. . . A nechť vás žádný člověk neodtrhne od základu, který je položen skrze dopis svatých Písem a je zapečetěný krví Kristovou a mnoha svědky [Yahushuovými]. . .. Posuďte, co vám píšu; vezměte si to k srdci, . . . abyste byli pokornými, plodnými a poslušnými dětmi [Yaha]. Milovaní bratři, nedivte se, že píšu o této věci s takovou vážností, nedělám tak bezdůvodně. Bratři vás určitě informovali, že někteří z nás jsou ve vězení; a když byli později zatčeni i bratři v Horbu, přivedli nás do Binsdorfu. V té době jsme se setkali s různými nástroji našich odpůrců. Vyhrožovali nám pouty, pak ohněm a pak mečem. V tomto ohrožení jsem se plně odevzdal do vůle [Yahuwaha] a společně se všemi mými spolubratry a mou ženou se připravil i na smrt pro Jeho svědectví a pak jsem myslel na velké množství falešných bratrů a na vás, kterých je jen pár, jmenovitě, malá skupina; a také, že je málo věrných pracovníků na [Yahuwahově] vinici . . . proto jsem se domníval, že je nutné povzbudit vás tímto napomenutím, abyste nás následovali v boží válce a nacházeli pokoj v tom, že se nemůžete unavit [Yahuwahovým] káráním.⁷

Velká a Vzácná Zaslíbení

Michaelova slova září jako čisté zlato, nezkalené staletími. Jeho víra v Yahuwaha, jeho láska pro pravdu, byly neotřesitelné.

Soud se konal 17.-18. května 1527 v Rottenburgu. Michael mluvil na obranu všech vězňů, odvolávajíc se k Písmu jako konečné autoritě ohledně toho, co je správné a špatné.

Michael chápal, že pravá duchovnost je daleko více než jen mluvení o naukách člověka: je to práce srdce. Ve své obhajobě například vysvětloval, proč jsou Anabaptisté proti tomu vzít zbraň do ruky:

Jestliže by přišli Turkové, nemáme jim odporovat, protože je psáno: Nezabiješ. Nesmíme bránit sami sebe před Turky a jinými pronásledovateli, ale prosit [Yahuwaha] upřímnou modlitbou, aby je zahnal a odpudil. Ale také jsem řekl: Jestliže by válčení bylo správné, postavil bych se na poli raději proti takzvaným křesťanům, kteří pronásledují, vězní a zabíjejí zbožné křesťany, než proti Turkům, a sice pro tento důvod: Turek je pravý Turek, neví nic o křesťanské víře; a je Turkem podle těla; ale vy, kteří se vydáváte za křesťany a kteří se chlubíte Kristem, pronásledujete zbožné svědky Krista, a přitom jste Turci podle ducha.⁸

Takový proslov vyžadoval obrovskou odvahu. Svou obhajobu shrnul dalším statečným výrokem:

Vy, služebníci [Yahovi], napomínám vás, abyste zvážili cíl, pro který vás Yahuwah ustanovil, abyste trestali zlo a bránili a chránili zbožné.

„Protože jsme tedy nejednali v rozporu s [Yahem] a evangeliem, nemůžete najít nic, čím bychom já nebo mí bratři a sestry urazili slovem nebo skutkem nějakou autoritu. Protož vy ministři [Yaha], pokud jste neslyšeli nebo nečetli Slovo [Yahuwahovo], pošlete pro ty nejsečtělejší a pro svaté knihy Bible v jakémkoliv jazyce a nechť se poradí s námi ve Slově [Yaha]; a když nám dokážou ze svatých Písem, že se mýlíme a děláme něco špatného, ochotně se toho vzdáme, zřekneme se toho a také ochotně vytrpíme rozsudek a trest za to, z čeho jsme byli obviněni. Ale protože nám nic špatného nebylo prokázáno, doufám v [Yaha], že budete obráceni a přijmete poučení.“

Po tomto proslovu se soudcové smáli a dali hlavy dohromady. Městský úředník Ensisheimu pak řekl: „Ach, ty hanebný, zoufalý darebáku a mnichu, máme se s tebou dohadovat? Kat se bude s tebou hádat, o tom tě ujišťuji.“

Michael řekl: „[Yahova] vůle se staň.⁹

 Jen hodinu a půl se soudcové radili a když se vrátili, pronesli rozsudek:

Ve věci guvernéra jeho císařského veličenstva versus Michael Sattler, rozsudek byl vynesen: Michael Sattler bude vydán katovi, který ho přivede na místo popraviště a vyřízne mu jazyk; pak ho povalí na vůz, kde mu rozžhavenými kleštěmi dvakrát vyrve kus z těla; a jakmile bude dovezen za městskou bránu, bude stejným způsobem kleštěmi trápen ještě pětkrát.¹⁰

Byl to hrůzný, mučící rozsudek: jeho jazyk měl být vyříznut, maso vyštípáno z jeho těla rozžhavenými kleštěmi, a nakonec upálen za živa na hranici. Někteří z vězňů odvolali. Michael však zůstal pevný. 20. května 1527 byl Michael přiveden na městské náměstí v Rottenburgu a byl mučen. Během tohoto procesu nikdy neklesl ve víře. I když měl část jazyka pryč, pokračoval v modlitbě:

„Všemohoucí, věčný [Yahu], ty jsi cesta a pravda; protože mi nebylo prokázáno, že jsem v bludu, svědčím v tento den s tvou pomocí pro pravdu a pečetím ji mou krví.“ Pak byl vhozen do velikého ohně. Když shořely provazy okolo jeho rukou, Sattler dal signál jeho skupině, aby jim ukázal, že si je jistý svým osudem, a modlil se: „Otče, do tvých rukou svěřuji mého ducha.“¹¹

20. května 1527 byl Michael Sattler připoután k žebříku, poté, co byl mučen, a svalen do ohně, stvrzujíc své svědectví svou krví. Anabaptistou byl méně než dva roky.

Věrný až do smrti

„Skutečná statečnost je, když víš, co tě čeká, ještě než začneš, a přesto začneš a jdeš až do konce, bez ohledu na to, co to stojí.“

~ Harper Lee, To Kill A Mockingbird

Velmi málo se toho ví o Margarethě Sattlerové, ale i ona brzy následovala svého manžela ve smrti. Margaretha „byla zjevně žena silného přesvědčení a jednou z velmi mála žen aktivně spojených s Reformací. Mnoho dalších žen, které byly uvězněny s ní, bylo ženami Radikálů, ale mnohé z nich byly propuštěny, protože se nezapojovaly do hnutí, a protože většina z nich odvolala, když byly zajaty.“¹²

Její odvaha a síla ohromila dokonce i hraběnku z Hechingenu, ženu hraběte Joachima ze Zollernu, na jehož rozkaz byli Sattlerovi zatčeni, a který byl i hlavním soudcem při jejich soudu. Hraběnka navštívila Margarethu ve vězení a naléhala na ni, aby odvolala, a slíbila jí místo na jejím dvoře.

Margarethina odpověď ukazuje sílu jejího vlastního přesvědčení. Když hraběnka navrhovala Margarethě, ať uvede, že je ve vězení jen proto, že byla oddanou manželkou, poslouchající svého manžela, Margaretha odvážně odpověděla: „Já nenásleduji to, čemu věřím, kvůli mému manželovi. Následuji mého manžela kvůli tomu, čemu věřím.“¹³

Dva dny po upálení jejího manžela byla Margaretha přivedena k řece Neckar a utopena ve středu dne 22. května 1527. Byli manželé nanejvýš jen dva roky; vůdci méně než rok.

 

Památník Michaela a Margareth Sattler jen uvádí: „Zemřeli pro svou víru.“

„Obklopeni tak velikým zástupem svědků . . .“

Odvaha je rezistence vůči strachu, ovládání strachu – není to absence strachu. ~ Mark Twain

Životy Michaela a Margarethy Sattlerových byly ukončeny příliš brzy, ale pro ty, kdo budou žít v době Yahushuova příchodu, pro ty, kteří musí žít skrze závěrečné dny historie země, uctívajíc Yaha, pro ty jsou zářícím světlem: zaslíbením, že to, co Yah udělal pro ně, může učinit také pro tebe.

Stuart Hamblen byl bouřlivák, užívající si zpěvák, herec a rádiový moderátor. Poté, co odevzdal svůj život Yahushuovi, nastala u něj úžasná proměna života a charakteru. Hollywood byl na nohou – dokonce i pobaven – tento kdysi hýřící tvrďák byl nyní otevřeně křesťanem. Jedno odpoledne se Hamblen setkal se svým přítelem, hercem Johnem Waynem.

„Co to o tobě slyším Stuarte?“ ptal se Wayne.

„No, víš, co říkají, Johne,“ odvětil Hamblen. „Není žádným tajemstvím, co Bůh dokáže udělat.“

„To zní jako název pro písničku,“ přemítal Wayne.

Stuart Hamblen šel domů a vytvořil z toho píseň. Svědectví Michaela a Margarethy Sattlerových, lekce, kterou učí i dnes, jsou dobře shrnuty ve slovech této písně:

Není žádným tajemstvím, co [Yah] dokáže.
Co učinil pro druhé, učiní i pro tebe!
S náručí dokořán ti odpustí.
Není žádným tajemstvím, co [Yah] dokáže.

Dnešní věřící mají velmi unikátní příležitost. Žijeme v závěrečných dnech historie země. Doba soužení je těsně před námi. Když polnice začnou troubit, nebude až do konce žádného pokoje. Neslýchaný chaos propukne na světě. Když démoni, vydávající se za mimozemské bytosti, ovládnou zemi, když bude papež vyvýšen na místo zástupce lidstva, když bude falešné náboženství vnucováno všem pod hrozbou trestu smrti, budeš mít takovou víru, která zůstane poslušna Yahovu zákonu? Když Satan přijde, vydávajíc se za samotného Yahushuu, a bude tvrdit, že změnil starodávný Sabat na neděli Gregoriánského kalendáře, budeš se pevně držet jedině Yahova Slova?

Myšlenka na pronásledování a smrt tě může zastrašit. Můžeš pochybovat o sobě, že nemáš odvahu mučedníků. A víš co? Ani oni ji neměli! Tato odvaha je dar, který Yah dává Svým věrným dětem, když je to potřeba.

Nemusíš se obávat dnů před námi. Nedělej si starosti, jestli podlehneš při mučení. Můžeš to vše přenechat v rukou milujícího Otce.

Dokonalá bouře přichází! Zlé síly, démonské i lidské, se spojí, aby vymazaly z povrchu země všechny, kteří uctívají Yahuwaha.

Tvým úkolem dnes je poznat Yahuwaha tak dobře, aby ses Ho, Jeho zaslíbení a Jeho lásky držel či držela, a ničeho jiného.

Rozhodni se. Dnes! „S náručí dokořán ti odpustí.“ Běž tedy k Němu.

Dnes.

Dokonalá bouře přichází. Připrav se dnes, abys nebyl smeten, až dorazí.

„Yah jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely se hory do prostřed moře. Byť i ječely, a kormoutily se vody jeho, a hory se rozrážely od dutí jeho. Sélah.“ (Žalm 46,1-3)