„Tomu, jenž vítězí, . . . dám jemu kamének bílý, a na tom kaménku jméno nové napsané, kteréhož žádný neví, než ten, kdož je přijímá.“ (Zjevení 2,17)
„Kdo zvítězí, . . . napíšiť na něm jméno . . . Mého . . . [Eloaha] a jméno města Nový Jeruzalém, . . . i jméno své nové.“ (Zjevení 3,12)
Bible obsahuje mnoho, mnoho zaslíbení pro ty, kdo zdědí věčný život. Jedno z nejkrásnějších, avšak nejméně pochopených, je zaslíbení toho, že boží jméno bude napsáno na čele každého, kdo zvítězí. Protože většina lidí nechápala, co takové zaslíbení znamená, zaslíbení bylo přehlíženo. Jedná se však o jedno z nejvíce povzbudivých a naději dodávajících zaslíbení v Bibli.
Jména jsou používána, aby identifikovala jednotlivce, rodiny a kmeny. V mnoha kulturách přejímá nevěsta po svatbě příjmení (jméno rodiny) svého manžela. V několika málo kulturách přejímá muž příjmení nevěsty. Smyslem však je, aby jejich jména byla spojena, protože oni dva jsou nyní považováni jako „jedno tělo“. (Genesis 2,24)
Podobně je
tomu, když se narodí dítě. Obvykle přijímá jméno otce, ačkoli v některých
kulturách dítě získává kombinované jméno obou rodičů. Opět, společné mají
jméno. Rodné příjmení, které dítě přijímá, je způsob identifikace nového dítěte
jako součásti větší rodiny.
Podstatná jména různých míst se stala v posledních dvaceti letech populární co by osobní jména: Dakota, Čína, Indie, Sierra, Asia, atd. Jména jsou někdy převzata od věcí v přírodě: Růže, Úsvit, Topol, Déšť, Potok, atd. Někdy rodiče vymyslí pro dítě zcela jedinečné jméno, které nemá žádný význam, založené na nějakém zvuku, který je příjemný jejich uším, jako například: LaToya, LaKeisha, Shanique, Jimarr, atd.
V biblických dobách byla jména vybírána podle jejich významu. Rodiče pojmenovali miminko podle fyzických zvláštností nebo povahových vlastností, které si přáli pro své dítě. Ezau „drsný“ dostal své jméno, protože „vyšel první ryšavý všecken, a jako oděv chlupatý.“ (Genesis 25,25) Když Ráchel umírala při porodu, pojmenovala svého nejmladšího syna Benoni, což znamenalo „syn mého trápení“. Jeho otec změnil jeho jméno na Benjamín, což znamená „syn pravé ruky“. (Genesis 35,18)
Bylo také běžným zvykem pojmenovat děti podle boha, kterého rodiče uctívali. Král Nebukadnezar byl pojmenován podle babylonského boha literatury a vědy: Nebo. Jeho jméno znamenalo „Nebo, brání hranici“. Nebukadnezarův syn, Evil-merodach, prokázal velkou laskavost králi Jehoichinovi, když ho propustil z vězení po 37 letech, do kterého ho vsadil král Nebukadnezar. Nicméně Evil-Merodachovo jméno znamenalo „Voják Marduka“. Otec zlé královny Jezebel, král Ethbaal, měl jméno, které znamenalo „s Baalem“.
Izraelští rodiče často pojmenovali své děti podle Yahuwaha. Bible obsahuje stovky jmen s Yah nebo Yahu jako součástí jména.
Jména končící na YAH:
#29 Abijah (AbiYAH – můj Otec je YAHUWAH)
#138 Adonijah (AdoniYAH – můj pán je YAHUWAH)
#223 Uriah (UriYAH – můj plamen je YAHUWAH)
#274 Ahaziah (AchazYAH - vlastnictví YAHUWAHOVO)
#452 Elijah (EliYAH - můj Eloah je YAHUWAH)
#3414 Jeremiah (YirmeYAH - vyvýšen YAHUWAHEM)
#5662 Obadiah (ObadYAH - Služebník YAHUWAHA)
#6846 Zephaniah (TsephanYAH - skrytý YAHUWAHEM)
#2899 Tob-adonijah (Tob AdoniYAH – potěšení pro mého pána YAHUWAHA)
Jména začínající s YAHU:
#3059 Jehoahaz (YAHUachaz - YAHUWAH uchopil)
#3075 Jehozabad (YAHUzabad - YAHUWAH dotoval)
#3076 Jehohanan (YAHUchanan - YAHUWAH si oblíbil)
#3078 Jehoiada (YAHUyakin - YAHUWAH-znám)
#3079 Jehoiakim (YAHUyaqim - YAHUWAH pozvedne)
#3088 Jehoram (YAHUram – YAHUWAHEM pozvednut)
#3085 Jehoadah (YAHUaddah - YAHUWAHEM ozdoben)
#3092 Jehoshaphat (YAHUshaphat – YAHUWAHEM souzen)
#3100 Joel (YAhwEl - YAHUWAH je jeho El [Bůh])
Jména s YAHU uprostřed:
#454 Elihoenai (ElYAHUenai - k YAHUWAHOVI jsou mé oči)
Existuje daleko více jmen, která používala El jako odkaz na „Yahuwaha“.
Zvyk pojmenovat dítě podle národního hebrejského božstva bylo tak rozšířené v Izraeli, že dokonce i zkažení králové pojmenovali své syny podle Yahuwaha. Ahaz, jeden z nejhorších králů Izraele, pojmenoval svého syna Ezechiáš (YechizqiYAH, což znamená „moje síla je YAHUWAH“. viz 1. Paralipomenon 3,13)
Jehoiachin (YAHUWAHkeen) „činil to, což bylo zlého před očima“ Yahuwaha (2. Paralipomenon 36,9), i když jeho jméno znamenalo „Yahuwah ustanoví“. Jeho bratr Zedekiah, poslední král Izraele, byl stejně tak zkažený, i když jeho jméno (TsidekiYAH) znamenalo „moje spravedlnost je YAHUWAH“.
Při takových zvycích je pravděpodobné, že byli někteří lidé, kteří neměli rádi jména, která jim byla dána. Konkrétně jeden člověk, který nenáviděl své jméno, byl patriarcha Jákob. Jako mladší z dvojčat se narodil tak, že při porodu držel patu svého bratra. (Genesis 25,26) To byl důvod, proč byl pojmenován Jákob, jménem, které znamená „náhradník“.
Slovo „Náhradník“ je definováno jako: „zaujmout místo [něčeho]; nahradit, obzvláště sílou, intrikami nebo podvodem; odstranit nebo vykořenit za účelem nahrazení něčím jiným.“1 Jaké to jméno, se kterým bylo dítě zatíženo! Člověk by ho mohl taky pojmenovat Zloděj nebo Podvodník.
Božská prozřetelnost poskytla v příběhu o Jákobovi klíč k pochopení zaslíbení, že Otcovo jméno bude napsáno na čele všech, kdo získají věčný život. Je to příběh, který by měl inspirovat naději v srdci každého, kdo kdy hřešil a toužil po odpuštění a obnově.
Historie Jákobova života, jak je zaznamenána v Bibli, je dlouhým záznamem neupřímnosti; jeho pokusů ve skutečném životě nahradit svého staršího bratra Ezaua. Jako prvorozený syn měl Ezau nárok zdědit tři věci:
Když byl ještě mlád, nesnášel Ezau omezení. Byl lovcem, který miloval divokou svobodu honů. Jeho opovržení nad vysokou poctou být dědicem zaslíbení, že skrze jeho símě by se narodil Mesiáš, je vidět ve skutečnosti, že se oženil s pohanskými ženami. Tyto ženy „působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení“. (Genesis 26,35) Negativní vliv, který ty dvě pohanky přinesly do domova a zapříčinily neštěstí, byl tak velký, že Rebeka řekla Izákovi: „Zprotivilo se mi žít s dcerami chetejskými [Ezauovy ženy]. Vezme-li si Jákob ženu z chetejských dcer, jako jsou tyhle dcery této země, k čemu mi život?“ (Genesis 27,46)
Jákob byl naopak „muž bezúhonný a sídlil ve stanech“. (Genesis 25,27) Jeho jemná, dávající povaha nacházela větší potěšení ve společnosti ovcí a beránků a pomáhání své matce okolo domu, než běháním po divočině a naháněním zvířat, která by zabil. Jákob nezáviděl Ezauovo postavení prvorozeného, který měl zdědit všechno bohatství a moc, ani postavení, které měl získat jako hlava rodiny. Jedinou věcí, kterou Jákob chtěl více než cokoliv jiného, bylo zdědit duchovní prvorozenství. Jákob chtěl být knězem rodiny, předchůdcem zaslíbeného Mesiáše.
Ezauovo pohrdání vysokou výsadou být předchůdcem Zaslíbeného jen sloužilo k tomu, že Jákob toužil ještě více po tom, aby to byl on sám. Jednoho dne byl Jákob venku na poli, hlídal ovce a vařil si pro sebe nějaké jídlo na ohni. Ezau se u něj zastavil hladový a vyčerpaný. Když ucítil Jákobovu šošovici, požádal ho: „Dej mi zhltnout . . . , jsem znaven k smrti.“ (Genesis 25,30)
Jákob se zmocnil této příležitosti: „Prodej mi dnes své prvorozenství!“ (verš 31)
Ezau protestoval: „Aj, já k smrti se blížím, k čemuž mi tedy to prvorozenství?“ (verš 32)
Ale Jákob byl neodbytný. Žádné prvorozenství, žádné jídlo. „Přisáhni mi dnes hned. I přisáhl mu, a prodal prvorozenství své Jákobovi. Tedy Jákob dal Ezauovi chleba a té krmě z šošovice. Kterýžto jedl a pil, a vstav, odšel; a tak pohrdl Ezau prvorozenstvím.“ (Genesis 25,33.34)
I když Ezau zajisté pohrdal svým prvorozenstvím, byl pod nátlakem, aby udělal tento obchod, a to nebylo taky správné. Jákobův hřích se navršil později, když Izák chtěl dát Ezauovi požehnání prvorozenství. Jákob vešel ke svému slepému otci a oklamal ho, aby mu dal požehnání prvorozenství.
Ezau byl tak naštvaný kvůli této lži, že vyhrožoval Jákobovi smrtí. Jákob utekl k Háranovi a žil u něho přes 20 let. Po všechen ten čas sžírala lítost jeho duši. Jákob věděl, že Yahuwah nemůže poctít to, co udělal: získání prvorozenství skrze podvod. Pokaždé, když bylo jeho jméno vysloveno, připomínalo mu jeho hřích: „Jákob! Náhradník! Intrikář! Podvodník!“
Když se nakonec vrátil do Kanánu, dostalo se k němu, že Ezau vyrazil proti němu se 400 muži, nepochybně hledající pomstu.
Přišel vrchol Jákobova života. Hledal odpuštění pro svůj velký hřích. Kdyby tak jen mohl vědět s jistotou, že mu bylo odpuštěno a boží zalíbení obnoveno! Ve velké agónii mysli a ducha poslal svou rodinu a zvířata přes potok Jabok, zatímco on zůstal pozadu, aby se modlil.
A zápasil s ním Muž až do svítání. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ (Genesis 32,35-26)
Kdyby Jákob
předtím nelitoval svého velkého hříchu, taková opovážlivost by ho stála
okamžitou smrt. Ale byla to prosba jeho duše, která znala jeho hříšnost a
důvěřovala v zaslíbení smlouvu zachovávajícího nebeského Otce, která
vložila vše na Něj. Milostivá odpověď daná Jákobovi je ujištěním pro všechny.
Když Jákob prosil o boží požehnání, odpověď byla:
„Jaké jest jméno tvé?“ Odpověděl: Jákob. I dí: „Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob, ale také Izrael; nebo jsi statečně zápasil s . . . [Elohimem] i lidmi, a přemohls.“ (Genesis 32,27.28)
Jaký to dar! Jaké ujištění! Jákob chápal, že jeho jméno, Náhradník, zrcadlilo jeho hříchy. Nyní bylo jeho jméno změněno na „Israel“, což znamenalo „Elův princ“. A aby zdůraznil význam jeho nového jména a nebyly žádné pochybnosti, anděl vysvětlil: „neboť jako princ jsi zápasil s Elohimem a lidmi a zvítězil jsi.“
Význam tohoto sdělení nebyl o změně jména Jákob / Izrael. Jeho hříchy byly odpuštěny! Jeho přízeň u Yahuwaha byla obnovena. Navíc skutečnost, že „přemohl“ Všemohoucího, byla zaslíbením, že obstojí i při svém setkání s Ezauem následující den.
Skutečnost, že jeho jméno bylo změněno, když žádal o požehnání, znamenala, že jeho hříšná povaha byla očištěna a obnovena k obrazu jeho Stvořitele. To byl to požehnání, po kterém toužila Jákobova duše, a jeho nové jméno zjevovalo, že mu to bylo dáno.
Tak jako Jákob, i každý žijící člověk zhřešil a nedostál Yahuwahovy slávy. Všichni mají sklon k hříchu, které jsou zděděné a pěstované. Ale také pro dnešního Jákoba existuje naděje! Izaiáš 58, kapitola adresovaná obzvláště poslední generaci, uvádí: „Volej vším hrdlem, nezadržuj, jako trouba povýš hlasu svého, a oznam lidu mému převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich.“ (Izaiáš 58,1)
To je úžasný výrok. Byl učiněn staletí poté, co bylo Jákobovi odpuštěno a on byl obdarován novou povahou a novým jménem: Izrael. Skutečnost, že je zde použito jméno „Jákob“, něco odhaluje. Výzva je poslána těm, kdo tvrdí, že jsou Yahuwahův lid, ale hřeší. Je to výzva k pokání a odpuštění.
Hřích rozmazává obraz Stvořitele v Jeho lidských dětech. Obnovení mysli může být učiněno jedině Stvořitelem. Posvěcení je dar. Exodus 31,13 uvádí: „A však Sabatů mých ostříhati budete. Nebo to znamením jest mezi Mnou a vámi po rodech vašich, aby známo bylo, že já jsem . . . [Yahuwah], kterýž vás posvěcuji.“
Poslušnost vůči Yahuwahovu zákonu je požadována od všech, kdo chtějí být posvěceni. Samozřejmě to není něco, co by bylo možné v lidské síle. Právě proto Bible opakovaně vyzývá všechny, aby „vzývali jméno Yahuwaha“.
Izaiáš 58 končí velmi krásným zaslíbením pro všechny, kdo se s lítostí navrátí k Yahuwahovi a v Jeho síle zachovají Jeho zákon.
Jestliže odvrátíš od Sabatu nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li Sabat rozkoší, a svatý . . . [Yahuwahu] slavný, a budeš-li jej slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil vlastní slova, tehdy rozkoš míti budeš v . . . [Yahuwahu], a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa . . . [Yahuwahova] mluvila. (Izaiáš 58,13-14)
Dědictví Jákoba, našeho otce, je nové jméno, svědectví nového, proměněného a obnoveného charakteru! Jméno Spasitele je samo povzbuzením pro všechny, aby „volali k Němu”, protože totéž jméno je i zaslíbením, že „Yahuwah zachraňuje!”
Volej k Němu dnes. On čeká s otevřenou náručí, aby přijal všechny, kdo k Němu přijdou. I ty můžeš přijmout nový, očištěný a obnovený charakter – nové jméno napsané na tvém čele, sídlo podvědomého myšlení. Jeho zaslíbení pro tebe zní: „Toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven.“ (Jan 6,37)
Byl jsem požehnán tím, že jsem měl několik talentovaných, horlivých učitelů Sabatní školy, když jsem vyrůstal. Z nich ze všech zdaleka vynikala jedna žena, která byla favoritkou všech dětí. Jako zkušená, veřejná mluvčí a oddaná křesťanka chápala, jakou moc má dobrá vizuální pomůcka. Pirátská truhla naplněná pokladem světských „lákadel“, její nejlepší křišťálová váza plná krásných květin, shnilé potraviny a psí bobky, to vše ilustrovalo skrytý hřích ukrytý uvnitř „krásného křesťana“. Její názorné pomůcky zachytily naší pozornost a ona nás učila vážným duchovním pravdám způsobem, kterým je naše mladá mysl mohla pochopit.
Schopnost dobré vizuální pomůcky k ilustraci těžko pochopitelných konceptů je nedocenitelná. Yahuwah sám používal velmi propracované vizuální pomůcky k vyučování jednoho z nejtěžších konceptů k pochopení v plánu spasení: očištění samotné duše.
Boží plán, jak řešit naléhavý případ hříchu, plán spasení, nebyl jednoduchou, náhodnou akcí, vymyšlenou na poslední chvíli. Byl součástí těch věcí, které byly skryté od věčnosti a které by skryté zůstaly, kdyby Adam a Eva nezhřešili.
Plán spasení obsahoval daleko více než jen odpuštění hříchu. Zahrnoval více, než jen možnost dát kajícím se hříšníkům věčný život. Konečným cílem plánu spasení bylo obnovení pravého obrazu Yahuwaha v člověku: znovustvořit lidskou mysl tak, aby už nebyla více jako Satanova mysl, ale dále byla jedno s boží myslí.
Duchovní věci jsou duchovně rozeznatelné. Schopnost pochopit hluboké svaté pravdy byla ztracena při pádu do hříchu, kdy lidstvo vzalo na sebe přirozenost Satanovu. Aby mohl Stvořitel učit hříchem zatemnělé mysli lidí plánu spasení, vytvořil vizuální pomůcku: Nejkrásnější, komplexní, vícevrstvé názorné podobenství. Yahuwah nám dal svatyni.
Svatyně používá symboly k vysvětlení principů spojených se spasením, záchranou lidské rasy. Protože „odplata za hřích je smrt“ (Římanům 6,23) a „bez prolití krve není žádného odpuštění“ hříchu (Židům 9,22), smrt byla požadovaná, aby naplnila požadavky přestoupeného božího zákona. To bylo ve službě svatyně symbolizováno skrze zvířecí oběti. Avšak krev beránků byla jen symbolem krve, kterou měl prolít Yahushua, ten „Beránek . . . [Yahuwahův], jenž snímá hříchy světa!“ (Jan 1,29)
Krev prolitá skrze beránky, kozly a býky nikdy nikoho neočistila od hříchu! Nemohli očistit a obnovit lidskou duši, protože to byly jen symboly.
Zákon poskytoval jen matný náčrt výhod, které Yahushua přinese, a které ve skutečnosti nemůže sám zákon obnovit. Zákon nebyl schopen zdokonalit duše těch, kteří přinášeli své pravidelné každoroční oběti. Kdyby tomu tak bylo, určitě by ty oběti byly zastaveny v důsledku toho, že ti, kteří je přinášeli, by byli skutečně očištěni a neměli už další vědomí hříchu. V praxi však byly tyto oběti každoroční připomínkou hříchů, neboť krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit. (viz Židům 10,1-4)
Jinak řečeno, zákon vyžadující zvířecí oběti byl jen slabým představením toho, co mělo být vykonáno skrze skutečnou oběť: smrt Yahushui na kříži. To je možné vidět skrze skutečnost, že lidé měli pokračovat v přinášení obětí. Nadále hřešili, protože krev zvířat neměla moc obnovit jejich duše k božskému obrazu!
Proto . . . [Yahushua] říká, když přichází na svět:
Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
V zápalné oběti ani v oběti za hřích jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal . . . [Yahuwahu] Tvou vůli,
jak je o mně v tvé knize psáno.
Poté, co řekl, že . . . [Yahuwah] „oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích nechtěl a nenašel v nich zalíbení“ – (jaké se obětují podle zákona), . . . [Yahushua] potom řekne: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ To znamená, že rozpouští starý řád obětování a ustanovuje nový řád poslušnosti vůle . . . [Yahuwahovy], a v této vůli jsme byli učiněni svatými skrze jediné unikátní obětování těla . . . [Yahushui našeho Spasitele.] (Židům 10,5-10, J. B. Phillips Translation)
Izraelité za dnů Yahushuových se dívali na oběti samotné jako na něco, co je posvěcuje. Avšak tyto oběti byly jen viditelnými pomůckami, připodobněním! Byla to podobenství, která poukazovala na pravé očištění, které mělo nastat v mysli a duši jedince po Yahushuově smrti.
 |
| Celý svatostánek je symbolem, názornou pomůckou k pochopení plánu spasení. |
Mnoho úžasných studií bylo napsáno o kráse a významu obsaženém ve službě svatyně. WLC povzbuzuje čtenáře, aby se věnoval studiu tohoto velmi důležitého tématu. V této mnohostranné názorné pomůcce jsou obsaženy vrstvy jedna na druhé, obsahující cenné informace. Nejvýznamnější význam k pochopení je však ten, co svatyně učí o lidské duši.
Svatostánek se skládal ze tří prostor:
Každé z těchto tří míst představuje nějaký aspekt ze života jedince.
 |
| Vnější nádvoří představuje slova a činy. (Picture courtesy of BrianMorley.com.) |
Vnější nádvoří je symbolem pro slova a činy každého jedince. Slova a činy člověka jsou vidět a slyšet druhými lidmi. Na vnějším nádvoří osobního života není nic skryto. Co se odehrává na nádvoří, vyslovená slova, vykonané skutky, to jsou všechno výsledek toho, co se odehrává v myšlenkách a pocitech člověka.
Svatyně představuje charakter člověka, jeho myšlenky a jeho pocity. To je jediná věc, kterou si každý bere s sebou do nebe. Nikdo si nebere své bohatství, nikdo si nebere s sebou svůj sociální status, nikdo nemá zaručeno, že si s sebou vezme i své přátele a rodinu. Jediná věc, kterou si člověk vezme do nebe, je charakter, který byl vypěstován během zkušební doby milosti na zemi. To je důvod, proč je extrémně důležité, aby se každý učil ovládat své myšlenky a pocity. Nikdo by neměl nechat vládnout své emoce, dovolit slovům dopadnout na někoho jiného jako deprimující krupobití. Je pozitivní povinností naučit se držet na uzdě své myšlenky a pocity.
Myšlenky a pocity pramení přímo z jeho nebo jejích postojů a smýšlení. Tak jako běžný Izraelita neměl přístup do Svatyně svatých, tak i jedinec nemá přístup do své podvědomé mysli. Ta je umístěna v přední části mozku, ihned za čelem. Je to právě zde, ve Svatyni svatých jednotlivce, v podvědomé mysli, kde je třeba vykonat božské očištění, které je možné jen skrze Beránka Yahova, který snímá hříchy světa.
Toho nemůže být dosaženo žádnými slovy nebo činy, vykonanými na „vnějším nádvoří“ života. Zákoníci a farizeové byli v době Yahushuova prvního příchodu zaměřeni na „vnější nádvoří“ svých životů. Usilovali o spasení skrze své skutky, snažili se propracovat svým způsobem do nebe skrze své mnohé oběti, skrze půst několikrát za týden, skrze svou pečlivost v zachovávaní zákona k dokonalosti. Byli velmi kritičtí vůči všem, kdo nezachovávali zákon takovým způsobem, který oni považovali za nezbytný, aby byli spaseni.
Jednoho dne někteří zákoníci a farizeové přišli k Yahushuovi a obvinili učedníky z přestupování „tradic starších. Vždyť si před jídlem neomývají ruce!“ (Matouš 15,2)
Farizeové byli úzkostlivě opatrní, když se jednalo o zachovávaní Levitických zákonů řídících čistotu. Dokonce přidali další k zákonu Mojžíše a domnívali se, že když se budou přidané tradice taky zachovávat, zajistí to, že boží zákon nebude nikdy přestoupen. Jejich celá koncentrace byla směrována na slova a činy člověka a zcela přehlíželi vnitřní očistu, která byla té největší důležitosti.
Yahushua jasně rozpoznal, že farizeové se zaměřili na „vnější nádvoří“ života, zatímco zcela ignorovali tu „Svatyni svatých“ – čistotu všech těch, kdo chtějí zdědit věčný život. Proto důrazně řekl: „Slyšte a rozumějte: Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje.“ (Matouš 15,10-11)
Když Ho později učedníci prosili, aby jim to vysvětlil, řekl:
Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? Však to, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují. (Matouš 15,17-20)
Slova a činy vnějšího nádvoří jsou jen vnějším zjevením toho, jaké jsou myšlenky a pocity, a ty všechny mají svůj původ v postojích a smýšlení ukrytých v podvědomé mysli člověka. Člověk může téměř slyšet pousmání v Spasitelově hlase, když dodal: „Ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje.“ (Matouš 15,20)
To bylo opakujícím se tématem Spasitelova učení.
Neexistuje nic takového jako dobrý strom, který nese špatné ovoce, ani špatný strom nesoucí dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. (viz Lukáš 6,43-45)
Aby mohly být skutky „vnějšího nádvoří“ čisté, musí být myšlenky a pocity vycházející ze „Svatyně“ neznečištěné. Aby myšlenky a pocity byly svaté a neznečištěné, postoje a smýšlení uvnitř podvědomé „Svatyně svatých“ musí být očištěno a jedno s božskou přirozeností.
Pro kohokoliv je nemožné, aby takové hluboké očištění čelního laloku vykonal sám. To může pro člověka vykonat jen Spasitel. Křišťálová váza obsahující rozkošné narcisy ponořená do smradlavého jídla a psích výkalů, se sama neočistí. Jedině nějaká síla z vnějšku ji může vysvobodit z takovéto špíny. Toto se odehrává v srdci člověka skrze jedinou moc: boží moc vykonanou pro hříšníka, když se chopí vírou zaslíbení.
Když je podvědomá mysl očištěna a přivedena do jednoty s boží myslí, srdce přetéká láskou, radostí, trpělivostí, dobrotou, shovívavostí a každou další boží vlastností. Petr to chápal, když napsal:
Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním . . . [Yahuwaha] a . . . [Yahushui] našeho Pána. Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti . . . . (2. Petrova 1,2-4)
Svatyně svatých individuálního srdce je očištěna, když Yahushua, velký Velekněz, odstraní satanskou přirozenost, se kterou se každý člověk rodí, a obnoví podvědomou mysl tak, aby odrážela boží obraz. Celá kniha Židům je vysvětlení velekněžské služby Yahushui, který očišťuje podvědomou duši všech, kdo k Němu ve víře přicházejí.
Víra není pocit. To jsou dvě naprosto oddělené věci. Mnoho lidí čeká, až ucítí, že jsou očištěni, než tomu uvěří. Takoví dělají chybu. Víra je „souhlas mysli s pravdou, kterou někdo prohlásil, opírajíc se o jeho autoritu a věrohodnost [pravdivost], bez dalšího důkazu.“2 Jinými slovy, víra bere Yahuwaha za Jeho slovo proto, kým On je, bez potřeby nějakého dalšího důkazu. Znamená to věřit, že On splní Svá zaslíbení, protože to řekl.
„Víra znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (viz Židům 11,1) Víra je dar, který Yahuwah dává, ale záleží na naší volbě, jestli tuto víru použijeme, abychom se chopili žádoucího zaslíbení. „Můžeš-li tomu věřiti; všeckoť jest možné věřícímu.“ (Marek 9,23)
Přeješ si očištění? Chceš obnovení? Toužíš po tom, aby byl božský obraz znovustvořen ve tvé podvědomé mysli? Můžeš se chopit zaslíbení, je-li to tvoje touha.
Realita Yahuwahovy moci k znovustvoření není žádným tajemstvím pro nikoho, kdo zažil tuto obnovující moc.
Byla to divná skupina k biblickému studiu, ale Henrietta Mearsová byla rozhodnuta je pozvat. Sama byla požehnána návštěvou mladého evangelisty a chtěla, aby její přátelé přijali stejné požehnání. A tak se atraktivní skupina slavných Hollywoodských osobností sešla v domě Mearsových v Beverly Hills k biblickému studiu. Mezi těmi, kdo přišli, byla i silně popíjející, divoce žijící westernová hvězda, Stuart Hamblen.
 |
| Stuart Hamblen: herec, zpěvák, rádiová osobnost |
I když byl Stuart téměř stejně slavný pro své gamblerství a hlučnost jako pro svůj zpěv, herectví a populární rádiové show, mladý kazatel i tato filmová hvězda vycházeli spolu dobře. Když evangelista pozval Stuarta na setkání, Hamblen to přijal a dříve než setkání skončila, oddal svůj život Spasiteli.
 |
| John Wayne |
Tato novina se rychle rozšířila. Stuart Hamblen byl obrácen! Noviny se toho chytily a brzy celé Los Angeles mluvilo o hvězdě tvrďákovi, který je nyní křesťanem. Stuart sám nebyl potichu o své transformaci, která nastala v jeho životě. Ve svém rádio show se rád podělil o svou zkušenost. Brzy rozčílil své sponzory, když odmítl dovolit, aby společnosti vyrábějící pivo inzerovali během jeho show.
Jednoho dne se setkal s přítelem Johnem, hercem, se kterým hrál v několika filmech.
„Co to o tobě slyším, Stuarte?“ zeptal se John.
„No, Duke, není žádným tajemstvím, co Bůh dokáže udělat.“ usmál se Hamblen
„Hm, to zní jako píseň“, zamyslel se nahlas John Wayne. Stuart šel domů a proměnil tento výrok v píseň, první z více než 220 písní, které pak složil do své smrti v roce 1989. Je to prosté, a přesto mocné vyjádření lásky nebeského Otce, který přijímá a proměňuje hříšníky Svou milostí.
Není tajemstvím, co Yah dokáže učinit.
Co udělal pro jiné, udělá i pro tebe.
S náručí dokořán, On ti odpustí.
Není tajemstvím, co Yah dokáže učinit.3
Uvnitř srdce každého člověka, který kdy žil, ať už jako vznešený král nebo mazaný zloděj, vážená manželka nebo otrlá šlapka, je touha být milován a přijat pro to, čím opravdu je – a navzdory všemu, čím člověk ve skutečnosti není. Každý touží po porozumění.
Často bylo říkáno, že v srdci každého je „díra ve tvaru Boha“. Hluboko v srdci všech je touha po jednotě se Stvořitelem. Kvůli hříchu to často není rozpoznáno, co to skutečně je. Strach z Yahuwaha a pochybnosti o Jeho lásce mění tuto touhu v nenaplněnou agónii touhy.
Tento nářek srdce byl dobře vyjádřen v jedné písni a našel odezvu v mnoha srdcích. Mnoho lidí rozpoznalo u sebe tuto touhu vyjádřenou v té písni.
Kdybych měl jen jedno
přání,
Jen jedinou prosbu,
Doufám, že on není jako já,
Doufám, že on chápe . . . 4
Hřích zničil poznání Yahuwaha v srdci člověka. Téměř zcela znetvořil boží obraz v duši. Avšak všichni, kdo volají k Yahuwahovi o pomoc a hledají odpuštění a očištění, budou obnoveni. Boží obraz bude obnoven a lidé budou odrážet slávu, charakter Stvořitele.
Bible obsahuje 360 jedinečných složených jmen pro Yahuwaha. Každé jméno odráží odlišnou stránku mnohostranného božího charakteru. Touha Otce zjevit Svůj charakter Jeho bloudícím pozemským dětem je viditelná skrze mnohé způsoby, kterými se Sám prezentuje v těchto krásných jménech.
Některá tato jména jsou silná, mužská jména: JÁ JSEM tvá Síla; JÁ JSEM tvůj Štít; JÁ JSEM tvůj Příbuzný; JÁ JSEM Muž Války. Tato jména ujišťují Jeho děti o Jeho síle a moci, o Jeho schopnosti postarat se o každou potřebu.
Další jména zní lidským uším žensky: Růže Sáronská, Lilie údolí; Ten mnoha prsů. Tato jména jsou utěšujícím zaslíbením jemného pochopení, milující laskavosti a vyživující péče.
Celá země bude naplněna poznáním „slávy“ (charakteru) Yahuwaha, když bude Jeho lid, kající, s odpuštěnými hříchy, očištěn a obnoven, dokonale odrážet Jeho charakter.Toto znamená mít Otcovo jméno napsané na čele. Omezené lidství, obnovené k obrazu božímu, bude mít vysokou čest odrážet různé stránky božího charakteru.
To neznamená, že individuální osobnost člověka bude zničena. Individualita není pohlcena ani vymazána. Naopak, pravá jedinečná krása člověka bude odhalena. Očištěn od všech satanských sklonů, které deformují, září nyní pravý charakter, tak jak bylo zamýšleno: zjevení jedinečné vlastnosti božího charakteru.
Bible
popisuje Mojžíše jako nejmírnějšího muže na světě. „Byl pak Mojžíš člověk
nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země.“ (Numeri 12,3) Mnoho
moderních verzí Bible překládá slovo „nejtišší“ jako „nejpokornější“, což je nešťastné. Slovo pokorný není stejného významu jako mírný. Různé definice slova pokorný zahrnují ponížený, podřízený,
svržený dolů. Lidé často spojují ve své mysli slovo „mírný“ s „pokorným“.
Ale člověk, který je mírný, tichý, je daleko více než jen pokorný. Na mírnost, tichost se často pohlíží s opovržením jako na slabost nebo bezpáteřnost. Obzvláště to platí v západních kulturách, kde individualita a svéráznost je velebena jako to nejvyšší a písně jako „I Did It My Way (Udělal jsem to podle sebe)“ se stávají populárními hity. Avšak člověk, který je mírný, má ve skutečnosti vždy větší sílu charakteru než člověk, který je otrokem svých emocí a nemá kontrolu nad svými emocemi nebo svým jazykem.
Slovníková definice vrhá světlo na tuto krásnou, často podceňovanou vlastnost božího charakteru.
MÍRNÝ: Mírné povahy, jemný, citlivý, ne snadno vyprovokovaný nebo podrážděný; poddajný, snášenlivý a trpělivý, když je mu ublíženo.5
Člověk, který je mírný, není slabého ducha. Mojžíš měl silnou povahu! Jedna z ukázek jeho povahy vedla k zabití egyptského dozorce. (Exodus 2,11.12) O osmdesát let později ho další projev jeho povahy (za extrémní provokace) přivedl k tomu, že mu byla odepřena výsada vést Izraelity do Zaslíbené země. (Numeri 20,12) Avšak v boží škole, vyučován Největším Učitelem, kterého svět kdy znal, se Mojžíš naučil ovládat svou povahu.
To, co bylo největší slabostí v jeho charakteru a vedlo k činu vraždy, bylo posvěceno božím vlivem. Mojžíš získal velkou sebekontrolu. Stal se člověkem, který byl mírný, mužem, který „byl shovívavý při bezpráví“.6 „Shovívavost“ je jednoduše „sebekontrola, trpělivé zadržení“.7 Mírnost nepopírá, že došlo k nespravedlnosti nebo špatnosti. Ale když se vůči němu někdo dopustí urážky nebo ublížení, mírný člověk praktikuje „sebekontrolu“ a je trpělivý a odpouštějící. Mojžíšův charakter nebyl bezpáteřní a bez cítění, když byl očištěn od vlastního já. Byl silnější v pravé síle charakteru.
Více než
kdokoliv jiný na tváři země měl Mojžíš výsadu odrážet krásu rysu božího
charakteru zřídka viděného mezi lidmi. Yahuwah sám je velmi mírný. On jedná s
velkou sebekontrolou a trpělivostí i při vlastním ublížení. „Nebo JÁ JSEM . . .
[Yahuwah], neměním se, protož vy, synové Jákobovi, nebyli jste zničeni.“
(Malachiáš 3,6)
Každý spasený člověk bude mít dobře vyvážený charakter. Ale v mezích tohoto charakteru bude mít každý odlišnou osobnost, ve které byla rozvinuta do vysokého stupně nějaká unikátní vlastnost božího charakteru. Dítě, které ve svém vlastním životě zjevuje Otcův charakter jako takový, který je „ochotný konat dobro pro druhé a činit je šťastnými skrze vyplnění jejich proseb, naplnění jejich potřeb nebo pomoc v krajní nouzi“8, bude mít jméno LASKAVÝ napsaný na svém čele. Laskavost je božská vlastnost, která byla obzvláště rozvinuta v jeho vlastním charakteru.
Člověk, který má skrze víru v Yahushuu rozvinutou božskou schopnost vždy vykonávat, co je třeba udělat, protože to musí být vykonáno, nehledě na cenu, strach nebo nebezpečí, bude mít na svém čele napsáno ODVÁŽNÝ. Odvaha je zvláštní vlastnost božího charakteru, která se nejjasněji projevuje v jeho životě.
Žena zjevující ve svém životě Yahuwahovu vlastní „shovívavost, jemnost nebo něžnost srdce způsobující to, že přehlíží vlastní bezpráví nebo jedná s viníkem lépe, než si zaslouží“9, obdrží na své čelo jméno MILOST, protože toto je vlastnost Yahuwahova charakteru, která se nejjasněji odráží v jejím vlastním charakteru.
Jako mladý člověk četla, že Spasitel „žil vždy proto, aby byl požehnáním druhým“. V té době se rozhodla ve svém srdci, že chce, aby totéž platilo o ní. Nyní, o léta později, je tím nejvíce nesobeckým, velkorysým člověkem, jakého znám. Její velkorysost, při které zapomíná na sebe, není omezená jen na peníze, i když je štědrá i s penězi, když to okolnosti vyžadují. Dává ze sebe samé mnoha způsoby. Vskutku, ona vždy žije, aby byla požehnáním druhým.
Bible končí
zaslíbením. Opona věčné budoucnosti se otevírá a člověku je dovoleno nahlédnout
do bezmezných oblastí blaženosti. Po popisu vody života, „čiré jako křišťál,
vytékajícího z trůnu“ (Zjevení 22,1), přichází zaslíbení pro všechny
následující časy: „A ničeho zlořečeného již více nebude, ale trůn . . .
[Yahuwahův] a Beránkův bude v něm, a
služebníci Jeho sloužiti Jemu budou. A tvář Jeho viděti budou, a jméno Jeho budeť na čelích jejich.“
(Zjevení 22,3.4)
Yahushua vzal na sebe padlou přirozenost Adama po hříchu. Syn zjevil, jaký by byl Otec, kdyby byl člověkem. Avšak Yahushua nikdy nezhřešil! Neměl vypěstované sklony ke zlému, nad kterými by musel zvítězit. Dlouhotrvající spor mezi Dobrem a Zlem, Svatostí a Špatností, bude ukončen, když bude mít Yahuwah skupinu lidí, kteří mu budou plně podřízeni, očištěni a obnoveni k božímu obrazu. Lidé, kteří hřešili, ale kteří nyní mají skrze pokání a odpuštění boží pečeť v jejich podvědomém mozku: Jeho jméno na svých čelích.
Země bude ozářena slávou Věčného, když bude Jeho charakter zjeven v Jeho očekávajících lidech.
Svět pozná, jaký by byl Yahuwah, jaká slova by řekl, jak by se zachoval, když 55-letý muž odmítne porušovat Sabat, přestože mu bude hrozit ztráta zaměstnání. Svět uvidí demonstraci Yahuwahovy reakce, co by dělal, kdyby byl 34-letou matkou tří dětí, která přijde o své manželství, protože následuje pravdu. Boží charakter bude zobrazen v mladém člověku, před kterým bude stát zářivá kariéra, ale pro něj to nebude mít větší cenu, než zůstat věrný zásadám pravdy.
Svět uvidí, jak by Yahuwah jednal za všech okolností a ve všech situacích, protože Jeho charakter, Jeho myšlenky a pocity budou myšlenkami a pocity, slovy a činy Jeho lidí.
Všichni, kdo přijdou do Nebe, budou mít Yahuwahovo jméno zapsané na svém čele, napsané tam, protože On je středem jejich myšlenek. Nikdo se nemůže sám připravit pro Nebe, ale Yahuwahovo pravé jméno je zaslíbením, že On BUDE vším, co potřebuješ, aby On byl, aby jsi byl připraven.
Vzývej jméno Yahuwaha. Důvěřuj Mu. I ty můžeš odrážet slávu božího charakteru.
„A protož i
dokonale spasiti může všecky přistupující skrze Něj k . . . [Yahuwahovi],
vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Židům 7,25)
Klikni zde a shlédni video!
1 Webster's New Universal Unabridged Dictionary, Second ed., 1983.
2 American Dictionary of the English Language, Noah Webster, ed., 1828.
3 Adapted from “It Is No Secret (What God Can Do)” by Stuart Hamblen, copyright © 1950 (Renewed) Songs of Universal, Inc.
4 "With Arms Wide Open," napsal Scott Stapp.
5 American Dictionary of the English Language, Noah Webster, ed., 1828.
6 viz výše
7 Webster's New Universal Unabridged Dictionary, 1983.
8 "Kind," American Dictionary of the English Language, Noah Webster, ed., 1828.
9 "Mercy," viz výše