Reakce na neuvěřitelnou praxi doslovného nakupování odpuštění hříchů (odpustků) od Římskokatolické církve na přelomu 16. století byla jedním z faktorů, které zažehly Protestantskou reformaci. V té době ždímala Katolická církev celou střední Evropu z finančních prostředků kvůli stavby sv. Petra v Římě. Případ, kdy muž koupil takovýto odpustek hříchu krádeže od téhož člověka, které odpustky prodával, se stal velmi známý.
 |
|
Martin Luther |
Ospravedlnění z víry si začal Luther uvědomovat při své návštěvě v Římě. Luther byl šokován okázalostí a zkažeností kněžstvím na všech úrovních. Když postupoval po svých kolenou po Pilátových schodem, aby sám získal odpustek, byl náhle přemožen Biblickým textem: „Spravedlivý pak z víry živ bude.“ Povstal ze svých kolenou a na tomto principu začal reformaci v Německu.
„Vždyť se v něm [Evangeliu] zjevuje Yahuwahova spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude živ.“ (Římanům 1,17)
Člověk by si měl pamatovat, že to byla zkušenost spatřeného hříchu, přestupování desatera přikázání v církvi, co inspirovalo realizaci ospravedlnění z víry. Představa, že víra v Yahushuu bez poslušnosti zákona může přinést spasení, je diametrálně protichůdná k Lutherově zkušenosti a učení, nemluvě o Pavlově.
Ale ospravedlnění z víry nezačalo s Lutherem a jeho uvědoměním, že zbožňování obrázků svatých a relikvií, pokorné chování v kostelech, půst, víra v očistec a tucet dalších forem svatosti nemůže nikoho spasit. A koncept ospravedlnění z víry nezačal ani s Pavlem v Novém zákonu. Kniha Genesis je uspořádána kolem této velké pravdy ode dne, kdy Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, přes Abrahamovo velké prohlášení víry, až po Josefovo poznání boží prozřetelnosti. Spasení bylo vždy darem boží milosti, ne něco, co bylo možné si zasloužit lidským úsilím.
Motto časopisu Review and Herald mělo po léta souhrn dogmatických výroků:
Křest, život, smrt, vzkříšení a vystoupení Yahushui do nebeské svatyně, aby se tam přimlouval za věrné a vykonal usmíření za hřích, zde není vyjádřeno. Samozřejmě, že věřili těmto věcem. Ale skutečnost, že byly vynechány v tomto souhrnu, zanechává mezeru mezi Yahuwahovým Zákonem a druhým příchodem Yahushui. To přispělo ke kázání, které zanedbávalo tyto pravdy. Tento nedostatek byl představen věřícím v roce 1888 na konferenci v Minneapolis, kde starší Waggoner a Jones kázali poselství o Ospravedlnění z víry.
„Mnozí se dopouštějí chyby, když se snaží puntičkářsky definovat jemné rozdílnosti mezi ospravedlněním a posvěcením. Při definování těchto dvou věcí často přinášejí své vlastní představy a spekulace. Proč se snažit být více puntičkářský než je inspirace ohledně zásadní otázky ospravedlnění z víry?
Když stojí kající hříšník zkroušeně před [Yahuwahem], rozpoznává [Yahushuovu] smiřující oběť v jeho prospěch a přijímá toto smíření jako jeho jedinou naději v tomto životě i budoucím životě, jeho hříchy mu jsou odpuštěny. Toto je ospravedlnění z víry.
Posvěcení není dílem okamžiku, nějaké hodiny, dne, ale celého života. Není získáno skrze prožitek pocitu štěstí, ale je výsledkem neustálého umírání hříchu a stálého žití pro [Yahushuu]. Špatnosti nemohou být napraveny, ani reformace v charakteru uskutečněny skrze mdlé, občasné úsilí. Jedině dlouhodobým, trvalým úsilím, pevnou disciplínou a vážným konfliktem můžeme zvítězit.
To {posvěcení} není pouhá teorie, emoce nebo forma slov, ale živý, aktivní princip, vstupující do každodenního života. Vyžaduje, aby naše návyky v jídle, pití a oblékání byly takové, aby zabezpečily uchování fyzického, mentálního a morálního zdraví, abychom mohli předložit [Yahuwahovi] naše těla – ne jako oběť zkaženou špatnými návyky, ale jako živou oběť, svatou a přijatelnou pro [Yahuwaha].
Bible je velkým působícím agentem při transformaci charakteru . . . . Pokud se studuje a následuje, působí [Yahuwahovo] Slovo na srdce a podrobuje si každou nesvatou vlastnost.
Neexistuje nic takového jako okamžité posvěcení. Pravé posvěcení je každodenní práce, pokračující tak dlouho, dokud je člověk naživu.“ (Ellen G. White, The Faith I Live By, page 116.)
Tento text poskytuje cennou radu a informaci, shrnutí celé věci. Nejprve říká, že to, co Bible říká o této věci, je dostačující, a my bychom s tím měli být spokojeni a nevcházet do dalších spekulací. Zároveň tento text ukazuje, že ospravedlnění z víry se skládá z ospravedlnění a posvěcení.
Ospravedlnění
je definováno jako zkušenost pokání. To znamená, že může existovat jen tehdy,
když se člověk zaobírá přemýšlením nad zákonem, Desaterem přikázání, která
definují, co je hřích. Odpuštění přichází tehdy, když kající a zkroušený
hříšník přijímá Yahushuovu usmiřující oběť. Posvěcení je naopak komplexnější a
méně definovatelná věc. Je to dlouhodobá transformace charakteru, ke které
dochází, když člověk studuje a následuje Yahuwahovo slovo. Toto slovo působí v srdci a podrobuje si
každou nesvatou vlastnost. Obojí jsou boží akty, ale ty vyžadují lidskou
spolupráci v tom, že se člověk chopí toho usmíření vírou a denně přichází
k Yahuwahovu slovu.
Slova víra a ospravedlnění jsou společně použita jen v několika málo textech, přesto však odkazují na samý počátek Bible. První člověk, o kterém se říká, že získal ospravedlnění z víry, je Ábel:
„Vírou lepší oběť Yahuwahovi obětoval Abel, nežli Kain, skrze kteroužto svědectví obdržel, že jest spravedlivý, jakž sám Yahuwah darům jeho svědectví vydal. A skrze tu víru, již umřev, ještě mluví.“ (Židům 11,4)
Téměř všechny tyto texty se nachází v Pavlových epištolách. Ale i Petr spojuje výrazy víra a spravedlnost:
„Šimon Petr, služebník a apoštol Yahushui Pomazaného, těm, kdo dosáhli stejně vzácné víry jako my díky spravedlnosti našeho Eloaha a Spasitele Yahushui Pomazaného.“ (2. Petrova 1,1)
Je dobré si uvědomit, že naše víra se drží ne nějaké domnělé naší vlastní spravedlnosti, ale spravedlnosti samotného Yahuwaha. Pavel také zavádí svou diskusi o ospravedlnění skrze víru se stejným bodem:
„Vždyť se v něm zjevuje Yahuwahova spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: Spravedlivý z víry bude živ.“ (Římanům 1,17)
Pavel pokračuje a vysvětluje, že spravedlnost Yahuwahova, jediná spravedlnost, která má být získána, není omezena na nějakou určitou skupinu lidí. To je zcela jasný závěr, pokud tato spravedlnost není lidská, ale boží:
„Yahuwahova spravedlnost skrze víru v Yahushuu Pomazaného pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu.“ (Římanům 3,22)
Je ustanoveno, že jedině Yahuwahova spravedlnost je účinná a že je dostupná všem lidem bez rozdílu. Není však ještě vidět, jak je tato spravedlnost přenesena na lidi. Tento proces je popsán v dalším textu:
„jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Yahushuovi Pomazaném. Jeho ustanovil Yahuwah, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy.“ (Římanům 3,24.25)
Lidská mysl je tak zvrácená, že přirozeně utíká k otázce, co musí člověk udělat. Uvažování o takzvaném skutkaření vyvstává už v Pavlových spisech:
„Tomu pak, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost.“ (Římanům 4,5)
Ale jaké
přesně skutky jsou zde míněny jako marné, to je věc argumentu. V době
Luthera to byla z většiny otázka nebiblických obřadů. V době Pavla bylo
žhavou otázkou v Judaismu, jestli se má dospělý obrácenec nechat obřezat.
Následkem toho se tento spor dostal i do rané ekklesia:
„Blahoslavenství tedy toto k obřízce-li se vztahuje toliko, čili také k neobřízce? Nebo pravíme, že Abrahamovi víra jest počtena za spravedlnost.“ (Římanům 4,9)
Pavel používá příkladu Abrahama:
„A potom znamení, totiž obřízku, přijal za znamení spravedlnosti víry, kteráž byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost.“ (Římanům 4,11)
Je dost zajímavé, že se Pavel zcela vyhýbá otázce dobrých skutků a zaměřuje se na otevření spravedlnosti skrze víru pro celé lidstvo. Opět, pozornost tohoto zaslíbení není k lidstvu jako takovému, protože by to obsahovalo skutky, ale k semenu Abrahama, tedy k Yahushuovi, který je dědic tohoto světa. Odkrytí spásy pro všechny lidi neznamená prakticky pro všechny lidi, ale pro ty, které Yahushua získal jako dědictví. Toto je logický důvod pro neúčinnost vlastních skutků:
„Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.“ (Římanům 4,13)
„Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry.“ (Římanům 9,30)
Skutky jsou opravdu definované, ať už je to obřízka nebo příslušnost ke konkrétnímu lidu namísto abychom byli pouze věřící ze všech lidí, které Yahushua zdědí. Aspekt božsky určeného kralování v ohledu k ospravedlnění z víry byl velmi zanedbáván a to také vysvětluje nevyvážený pohled, který spekuluje o vztahu mezi skutky a vírou, kterému se Ellen Whiteová věnuje v dříve uvedeném textu.
Je-li ospravedlnění z víry právním dědictvím Yahushui, které dědí tento svět, poráží smrt a stává se pramenem života, závisí přímo na lidském vztahu k Yahushuově vzkříšení:
Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: . . . Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci; je to slovo víry, které zvěstujeme. Vyznáš-li svými ústy Yahushuu jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Yahuwah vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.“ (Římanům 10,6.8-10)
Pavel dává kratší výklad této záležitosti Galatským:
„My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí.“ (Galatským 5,5)
Jak v epištole k Římanům, tak ke Galatským, Pavel vypovídá o neúčinné vlastní spravedlnosti člověka dle zákona. Kontextem je samozřejmě židovské přizpůsobení se Římu v prvním století, který kladl důraz na zákon, a proto došlo k jeho nerovnováze a zneužití. Dva prvky víry Izraelitů byly zákon a božsky určena postava Mesiáše. Římanů byli velmi senzitivní vůči jakémukoliv rivalovi císaře. Aby přežili, zaměřili se Židé na zákon a odložili stranou Mesiáše. Farizeové to učinili pomocí rabínské metody, teoretickou aplikací zákona do všech oblastí života. Saduceové to učinili tím, o čem si mysleli, že bylo doslovné naplnění zákona, ale co omezovalo dané oblasti a ponechávalo zbytek života otevřené pro kompromisy s Římem. Takto oba tábory obhajovaly spravedlnost podle zákona, která popírala Yahushuu. Zároveň je královská úloha Mesiáše centrální. Pavel je skutečně šampión, ne nějaké nové víry, ale konzervativní víry Izraelitů, víry, která byla naprosto loajální ustanovenému vládci, božsky ustanovenému králi. To vyplývá ze souhrnu ve Filipským 3,9:
„A nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Toho Pomazaného - spravedlností z Yahuwaha založenou na víře.“ (Filipským 3,9)
To však neosvobozuje lid od jejich morálních závazků více po příchodu Yahushui než před Jeho příchodem, nebo dříve pod mesiáši království Izraele nebo dokonce dříve pod mesiáši soudců a doby patriarchů. Všichni dřívější mesiášové nebo pomazaní mohli poskytnout jen pozemské, fyzické uspokojení. Doslovné zachovávání Desatera přikázání bylo obojí: prostředkem i koncem, ale zachovávání těchto přikázání nemohlo zabránit v tom, aby lidé umřeli. Yahushua mohl a taky poskytuje věčný život. On neposkytuje méně než mesiášové Starého Zákona, kteří poskytovali prostředky pro zachovávání Desatera přikázání, On poskytuje více. On poskytuje věčný život pro ty, které zdědí skrze Jeho vítězství nad smrtí. Proto Pavel ve svém dopise Timoteovi spojuje spravedlnost a víru s vlastnostmi, jako jsou zbožnost, láska, trpělivost a mírnost:
„Ty však se tomu jako Yahuwahův člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.“ (1. Timoteovi 6,11)
Tyto pozitivní ctnosti jsou přidány skrze útěk od hříchu:
„Mládenčích pak žádostí utíkej, ale následuj spravedlnosti, víry, lásky, pokoje, s těmi, kteříž vzývají Pána z srdce čistého.“ (2. Timoteovi 2,22)
Celá
teologie o ospravedlnění skrze víru je takto založena na prošetření několika
málo textů, které přímo zmiňují slova „ospravedlnění z víry“.
Možná není žádný jiný obraz ospravedlnění z víry přesvědčivější, než ten s archou. Ti, kdo usilovali o zachovávání zákona, ale nevstoupili do archy, se utopili společně s těmi největšími hříšníky. Nic nemůže živěji a výmluvněji vyjádřit, proč a jak ospravedlnění z víry není ospravedlněním skrze skutky zákona.
„Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Yahuwah oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.“ (Židům 11,7)