Historicky existují dvě hlavní teorie ohledně vztahu Církve k Izraeli: V teologii nahrazení (replacement theology) nahrazuje Církev Izrael tak, že Izrael nemá žádnou budoucnost s vykoupením. V oddělující teologii (separation theology, aspekt dispenzacionismu), kde má Yahuwah1 budoucnost pro Izrael, existuje rozdíl mezi Izraelem a Církví, který je udržován po celou dobu bez nějakého propojení.
Je možné, že by oba dva tyto populární postoje byly mylné? Nenachází se pravda někde uprostřed?
Pokud chceme diskutovat o Církvi a Izraeli, musíme si nejprve uvědomit, že Bible zřídkakdy paralelně odlišuje národní Izrael a Církev (možnou výjimkou je Matouš 23,39 a Římanům 11,26) Podle Bible je Izrael národ, ne duchovní entita. Jako národ lidí (podobně jako jiné národy lidí) obsahuje spasené i nespasené lidi. Když Bible hovoří o Izraeli jako duchovní entitě (spasení z Izraele), hovoří o ostatku Izraele (což nás nutí se ptát: „Existuje rozdíl mezi ostatkem Izraele a Církví?“ – K této otázce se vrátíme později.
Nebuďte kamenem úrazu Židům ani Řekům ani církvi Yahuwahově, stejně jako i já se chci všem ve všem líbit a nehledám svůj prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli zachráněni. (1. Korintským 10,32-33)
Tato pasáž je často používána k ospravedlnění paralelního rozdělení mezi Izraelem a Církví, ale o to v dané pasáži nejde. Bezprostřední kontext ukazuje, že zde uvedeni „Židé“ jsou nespasení Židé, „Řekové“ jsou nespasení Řekové a „Církev Yahova“ odkazuje na spasené lidi (ať už Židé nebo Řekové). Proto je tato pasáž v souladu se zbytkem Bible, ve kterém se paralelně rozděluje na (1) Židy a pohany a na (2) spasené a nespasené. V souladu s celou Biblí je i to, že paralelně neodlišuje mezi národním Izraelem a Církví – což by byl kategorický omyl.
Proč tedy chtějí lidé nahradit národní Izrael Církví nebo oddělit Izrael a Církev? Problém je trojí. Zaprvé, lidé obvykle považují „Církev“ za pohany, přestože obojí, Židé i pohané, tvoří Církev (Efezským 3,6). Druhým problémem je, že lidé často považují „Izrael“ za Židy. I toto je proti Písmu. Pohanští věřící se stávají občany Izraele (Efezským 2,12 a 19). Třetím problémem je, že lidé se většinou ani nezamýšlejí nad tím, že existuje nezbytný rozdíl mezi národním Izraelem a ostatkem Izraele, přestože to Bible zcela jasně rozlišuje (Římanům 9,6-8, 11,1-7).
Situace není tak černobílá, jak ji lidé udělali. Existují šedé oblasti, které musí být prozkoumány a pochopeny. „Církev“ neznamenají jen pohané. „Izrael“ neznamenají vždy jen Židé. A existuje významná teologická odlišnost mezi národním Izraelem a ostatkem Izraele.
Církev je shromáždění lidí, ať už Židů nebo pohanů, kteří byli povoláni z tohoto světa, aby zformovali duchovní tělo Kristovo (Efezským 5,23; Koloským 1,18; 1. Korintským 12,13). Tito v Církvi se scházejí díky Duchu a skrze Mesiáše. O nich se říká, že jsou „v Kristu“ (Římanům 8,1; 2. Korintským 5,17; Efezským 1,13).
A také proto, aby oznámil bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které předem připravil k slávě, totiž na nás, které také povolal nejen ze Židů, ale i z pohanů? (Římanům 9,23-24)
Církev tvoří Židé, kteří byli fyzicky povoláni z národů, ale i duchovně povoláni z nevěřícího Izraele, a pohané, kteří byli duchovně povoláni z národů, aby uctívali Elohima Izraele.
Duchovně povolaní lidé z obou skupin tvoří jeden povolaný lid známý jako Církev. Tito povolaní jedinci jsou spaseni skrze víru po vzoru jejich duchovního otce Abrahama (Římanům 4,11). Takto, ačkoliv jen někteří v Církvi jsou fyzicky Židovští, všichni v Církvi jsou duchovně Židovští. Oni mají obřezané srdce (Římanům 2,29), jsou potomci Abrahama (Římanům 4,16) a občané Izraele (Efezským 2,12 a 19).
Slovo Izrael může znamenat několik věcí. Zaprvé často popisuje národní Izrael – národ, jehož občané jsou fyzickými potomky Jákoba/Izraele. Zadruhé to může znamenat ty fyzické potomky Jákoba, kteří nereagovali na výzvu Yahuwaha (Římanům 9,31, 11,7). Zatřetí to může znamenat ty Židy (ostatky), kteří důvěřují zaslíbením Yahuwaha.
Ne že by Yahuwahovo slovo selhalo. Neboť ne všichni ti, kteří pocházejí z Izraele, jsou Izrael, ani ne proto, že jsou potomstvem Abrahamovým. (Římanům 9,6-7)
I když je výhodou být fyzickým potomkem Abrahama (Římanům 3,1-2), neznamená to být automaticky duchovním potomkem Abrahama (Římanům 2,28-29; Jan 8,39; Matouš 3,9). „Nebo ne všickni, kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou.“ (Římanům 9,6) Člověk může být součástí národního Izraele, a přesto nebýt součástí ostatku Izraele. Existuje tedy Izrael uvnitř Izraele, podskupina fyzicky a duchovně židovských lidí (ostatek Izraele) uvnitř skupiny fyzicky židovských lidí (národního Izraele).
Když se pohané stávají duchovními potomky Abrahama skrze víru v Yahušuu2 Krista, stávají se také součástí této podskupiny, částí ostatku Izraele. Tito věřící pohané jsou umístěni uvnitř ostatku Izraele, což jasně popisuje Pavlova ilustrace o olivovníku.
Poněvadž prvotiny svaté jsou, takéť svaté jest i těsto; a jest-liť kořen svatý, tedy i ratolesti. Žeť jsou pak některé ratolesti vylomeny, a ty, byv planou olivou, vštípen jsi místo nich a učiněn jsi účastník kořene i tučnosti olivy. Proto ty se nechlub proti ratolestem. Pakli se chlubíš, věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe.
Pakli díš: Vylomeny jsou ratolesti, abych já byl vštípen, dobře pravíš. Pro nevěru vylomeny jsou, ale ty věrou stojíš. Nebudiž vysokomyslný, ale boj se. Nebo poněvadž Yahuwah ratolestem přirozeným neodpustil, věz, žeť by ani tobě neodpustil. A protož viz dobrotivost i zuřivost Yahovu. K těm zajisté, kteříž padli, zuřivost, ale k tobě dobrotivost, ač budeš-li trvati v dobrotě. Sic jinak i ty vyťat budeš. Ano i oni, jestliže nezůstanou v nevěře, zase vštípeni budou. Mocenť jest zajisté Yahuwah zase vštípiti je.
Nebo poněvadž ty vyťat jsi z přirozené plané olivy a proti přirození vštípen jsi v dobrou olivu, čím více pak ti, kteříž podle přirození jsou z dobré olivy, vštípeni budou v svou vlastní olivu. (Římanům 11,16-24)
Abychom pochopili tuto komplexní pasáž, je dobré analyzovat jednotlivé věci.
(1) Prvotiny/kořen. I když někteří považují Abrahama za ty svaté prvotiny/kořen, který tvoří celý kmen a větve svatými, je to pravděpodobněji tak, že Yahušua zastává toto postavení. V Pavlově teologii a v celém Yahuwahově slově je Mesiáš jediným, kdo může druhé udělat svatými (Izaiáš 53,2-6; Římanům 5,18-19 a 10,4; 1. Korintským 1,30; 2. Korintským 5,21; Efezským 5,26; Filipským 3,9; obzvláště Židům 2,11 a 11,39-40).
Další důkaz se nachází v Římanům 9,3-4. „Přál bych si, abych já sám byl zavržen od Krista místo svých bratrů, svých příbuzných podle těla. Jsou to Izraelci.“ Pavel přirovnává odloučení od Krista jako „odříznutý“ od Něj, což je vyjádření podobné s metaforou o olivovníku a Kristu jako jeho kořenu.
(2) Planá oliva. To je reference na individuálního pohana. Jedná se o mladý výhonek, křehký proutek, nevyvinutou větvičku.
(3) Přirozené větve. To je reference na židovské věřící. Židovský věřící je přirozená větev, zatímco pohanský věřící je planý olivový výhonek.
(4) Olivovník. Nevěřící Židé nejsou součástí olivového stromu. Byli vylomeni. Proto nemůže být národní Izrael považován za tento olivový strom. Ale tento olivový strom musí reprezentovat nějaký aspekt Izraele, protože pro židovské věřící je to jejich vlastní olivový strom.
Tento olivovník reprezentuje ostatek Izraele. Tato myšlenka je podpořena kontextem této pasáže. Dříve Pavel zmínil pravý Izrael (9,6), ostatek Izraele (9,27; 11,5), vyvolení z Izraele (11,7).
Olivový strom představuje ostatek Izraele, ale reprezentuje také Církev? Olivový strom je skupina z Židů a pohanů, které Mesiáš učinil svatými. To je také přesný popis Církve (Efezským 3,6). S touto metaforou o olivovém stromu psal Pavel věřícím pohanům (Římanům 11,13), členům Církve. A přesto ten kontext k metafoře o olivovém stromu není o Církvi. Teprve v Římanům v 16. kapitole Pavel poprvé používá ekklésia (v. 1, 5, 23), kde odkazuje na lokální shromáždění, ne celé tělo věřících. Kontext metafory o olivovém stromu se týká ostatku Izraele (Římanům 11,5.7) – „jejich [Židovský lid] vlastní olivový strom“ (Římanům 11,24).
Jestliže Pavel omezil ilustraci o olivovníku tak, že jen zahrnoval Židovský lid, ostatek Izraele mohl být něco odlišného od Církve nebo něco umístěného uvnitř Církve. Protože věřící pohané byli naroubováni na olivovník, je tedy jasné, že ostatek Izraele není omezen jen na fyzické Židy, ale zahrnuje stejně vykoupené lidi, kteří jsou součástí Církve.
Pavlova metafora o olivovníku je podobná jeho metafoře o lidském těle (Římanům 12,4-5; 1. Korintským 12,12). Skutečnost, že používá tyto dvě metafory tak blízko sebe (Římanům 11 a 12), poukazuje na to, že v obou mluví o stejné skupině lidí. V metafoře o těle je Mesiáš hlavou, která dává pokyny zbytku těla. Podobně v metafoře o olivovníku získává strom svou výživu i původ od Mesiáše. V obou metaforách jsou členy Židé i pohané. V první: Židé i pohané jsou údy těla. Ve druhé: Židovské větve a pohanské výhonky.
Třetí metaforou je duchovní chrám, o kterém mluvil Pavel i Petr (Efezským 2,19-22; 1 Petrova 2,4-6). Zde je Mesiáš uhelným kamenem a vykoupení lidé (Židé a pohané) jsou živými kameny, které formují duchovní stavbu. Všechny tři metafory – olivovník, lidské tělo, duchovní chrám – hovoří o jedné a téže skupině vykoupených Židů a pohanů. Tato skupina je nazývána Církev, shromáždění, kongregace, tělo Mesiášovo, tělo Kristovo, Yahuwahův dům – kde věřící pohané už nejsou cizinci (1 Timoteovi 3,15; Efezským 2,19), nebo ostatek Izraele – na který jsou věřící pohané naroubováni (Římanům 11,17).
Církev je nová. Ve spisech Nové smlouvy se první zmínka o Církvi nachází v Matouši 16,18, kde Yahušua mluví o vystavění Jeho Církve. Takto je Církev novým uspořádáním, obzvláště proto, že to je Mesiášova kongregace, kterou On buduje na základě Jeho usmiřující smrti a vzkříšení. Tak jako Mojžíš, který vyvedl tu ekklésia (Izraelity) fyzicky z Egypta, měl Mesiáš vyvést Jeho ekklésia ze světa duchovně, aby zformoval duchovní společenství, které zahrnuje obojí – Židy i pohany.
Církev je taky nová, co se týče zaslíbení Nové smlouvy o přebývajícím Duchu (Ezechiel 36,24-26; Jeremiáš 31,31-33). Aspektem tajemství Církve bylo, že ne-Židé také přijmou Ducha a stanou se součástí stejného těla (s věřícími Židy) skrze Ducha (Skutky 10,45. 15,18; Efezským 2,19-3,6). Toto bylo tajemstvím, protože Nová Smlouva a příchod Ducha byly zaslíbeny jen domu Izraele a domu Judy (Jeremiáš 31,31), ne pro pohany. Takto to bylo skryto ve Starém Zákoně jako ve smlouvě dané Abrahamovi, jehož símě (Mesiáš) mělo být požehnáním pro všechny národy.
Ale Církev není nová. Církev není nová, protože to je jednoduše ostatek Izraele. Někteří lidé tvrdí, že Pavlův olivovník je Církev, jiní naopak tvrdí, že to je Izrael. Viděno jako ostatek Izraele řeší toto dilema. Tím olivovníkem je ostatek Izraele a je to ta Církev, protože Církev je ten ostatek Izraele. Podporuje to nadále i Petrova promluva ve Skutcích 3. Když mluvil k nevěřícím Židům, uvedl, že Yahušua byl naplněním Mojžíšova proroctví:
Mojžíš řekl: ‚Proroka vám vzbudí Pán, váš Bůh, z vašich bratrů jako vzbudil mne; toho budete poslouchat ve všem, co by vám řekl. A stane se, že každá duše, která neuposlechne toho proroka, bude vyhlazena z lidu. (Skutky 3,22-23)
Když židovský člověk uvěřil v Yahušuu a byl zrozen z Ducha, stal se členem Církve, těla Kristova. Když však židovský člověk neuvěřil v Yahušuu, měl být „vyhlazen“ („cut off“ – stejné slovo jako v Pavlově ilustraci o olivovníku) z Izraelského lidu. To ukazuje, že nejen Pavel, ale i Petr viděl Církev jako ekvivalent k ostatku Izraele.
Skutečnost, že Církev je ostatek Izraele, je dokázaná jménem věčného domova pro věřící (Nový Jeruzalém), bránami tohoto domova (jména dvanácti kmenů Izraele), pilíři tohoto domova (dvanáct izraelitským apoštolů Yahušui) a Osobou sedící na trůnu tohoto domova (Yahušua, Král Izraele, Sám Izraelita).
Protože Církev je ten ostatek Izraele, Pavel – zajisté člen této Církve – mohl říci, že protože byl věřícím v Yahušuu, byl součástí ostatku Izraele (Římanům 11,1-5). Protože Církev je ostatek Izraele, mohl Pavel říci, že pohané věřící v Yahušuu byli naroubováni do ostatku Izraele (Římanům 11,17). Protože Církev je ostatek Izraele, mohli Pavel i Petr říci, že Židé, kteří nepřijali Yahušuu, jsou vylomeni z Izraele (Římanům 11,17; Skutky 3,23). Protože Církev je ostatek Izraele, mohl Pavel říci, že věřící z pohanů už nejsou více „vyloučeni z občanství v Izraeli“, ani nejsou více „cizinci ke smlouvám zaslíbení“ (Efezským 2,12). Protože Církev je ostatek Izraele, mohl Pavel říci o věřících pohanech: „Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Yahuwahovy rodiny“ (Efezským 2,19).
Tyto pravdy by nedávaly smysl, pokud by Církev byla zcela novou věcí, zcela oddělenou od, nebo nahrazující ostatek Izraele.
Po dlouhou dobu existovalo nesprávné rozdělování mezi Izraelem a Církví. Tento omyl vznikl ze dvou důvodů: (1) Lidé si správně uvědomovali biblický rozdíl mezi Židy a pohany, ale pak se dopustili omylu, když se domnívali, že Izrael znamená Židé a Církev znamená pohané. Obojí, Izrael i Církev, obsahuje Židy i pohany, a rozdíl mezi Židy a pohany se nerovná rozdílu mezi Izraelem a Církví.
(2) Když se mluví o rozdílu mezi Církví a Izraelem, opomenuli lidé učinit nezbytný rozdíl mezi národním Izraelem a ostatkem Izraele. Ostatek Izraele je duchovní tělo, zatímco národní Izrael není.
Věřící z pohanů jsou naroubováni do ostatku Izraele, jehož svatým kořenem je Mesiáš. Věřící z pohanů zaujali místo Židů, kteří neuvěřili, ale pohané jako celek nenahradili Židy jako celek. Jen část Izraele se zatvrdila (Římanům 11,25). A Yahuwah je schopen naroubovat Židy zpět do ostatku Izraele/Církve, když uvěří (Římanům 11,23).
Správným pochopením Izraele a Církve není teologie o nahrazení ani teologie o oddělení. Církev nenahradila národní Izrael. Národní Izrael nikdy nebyl duchovním tělem lidí, ale jen národem spasených a nespasených, stejně jako ostatní národy. A Yahuwah má budoucí program zjevený v proroctvích pro tento národ, která se naplní. Církev nenahradila ani ostatek Izraele. Pavel sám se považoval za součást ostatku Izraele (Římanům 11,1-5), součást Krista (Římanům 9,3) a součást Církve (Efezským 5,29-30). To ukazuje, že Církev, tělo Kristovo a ostatek Izraele jsou jedno a totéž.
Proto tedy Církev není oddělená od ostatku Izraele. Církev je ostatek Izraele. Skrze víru v Krista nejsou věřící z pohanů už více vyloučeni z občanství v Izraeli, ani ze smluv zaslíbení (Efezským 2,12). Byli naroubováni do Církve, olivovníku přirozenému pro Židovský lid, avšak nepřirozenému pro pohany. Z toho důvodu vyzývá Pavel své pohanské čtenáře, aby nebyli arogantní ohledně svého členství v Církvi (Římanům 11,20).
"Remnant Theology | A different Perspective on the Church and Israel"
by John Gay. http://www.leaderu.com/theology/remnanttheo.html
1 "Bůh" byl nahrazen v článku jako Yahuwah.
2 Jméno „Ježíš“ je v článku nahrazeno s „Yahušua“.