|
Ve čtvrtém století našeho letopočtu byl dávný Sabat nahrazen sobotou skrze záměnu kalendářů. |
K jednomu z největších podvodů v dějinách světa došlo před téměř 1700 lety skrze činnost dvou lidí. Římský císař Konstantin spáchal zlověstný čin: sjednotil svou říši propagací neděle jako dne Yahushuova vzkříšení a zakázal používání Biblického kalendáře pro výpočet Pesachu. To uvedlo do chodu sérii reakcí. Židovský vůdce Hillel II odpověděl na útlak, který následoval po této legislaci, úpravou Biblického kalendáře. Tak došlo k nahrazení pravého Sabatu pohanskou sobotou. Byl to řetězec akcí a reakcí epických proporcí. Následky pokračují až do dnešního dne s každým křesťanem a Židem, který světí podle Gregoriánského kalendáře.
Čtvrté století bylo obrovským mořem změn v bouřlivém oceánu proudu dějin. Křesťanství získávalo stále více stoupenců v Římské říši, zatímco pohanství zůstávalo dominantním vlivem. Doba byla zralá pro někoho mocného a iniciativního, který by využil výjimečnou dobu v dějinách.
Sv. Konstantin Veliký (272-337 n.l.) je všeobecně považován za prvního "křesťanského" císaře Římské říše. Skutečností je, že to byl především a hlavně pohan. Nechal se pokřtít teprve krátce před svou smrtí, ale ponechal si své postavení hlavy státního náboženství a tím i titul Pontifex Maximus až do své smrti. [1] I katolíci přiznávají, že si Konstantin ponechal úřad pontifex maximus po svém takzvaném "obrácení".[2]
Konstantin byl také brilantní stratég s politickou agendou. Chtěl spojit dvě nejvlivnější frakce v jeho říši: pohany a křesťany. Židé byli opovrhovanou menšinou, jejíž vliv musel být omezen a opomíjen. Proto se Konstantinovo úsilí sjednotit jeho říši zaměřovalo na nalezení společného základu pro sjednocení pohanů a západních, pohanských křesťanů. Řešení našel v neděli pohanského planetárního týdne.
Prvotní Juliánský kalendář, podobně jako Římská republika dříve, měl osmidenní týden. Písmena od A po H reprezentovala dny týdne. V této době používaly různé země různé prostředky měření času, a i uvnitř Římské říše samotné byly regionální odlišnosti v Juliánském kalendáři. Pohanský sedmidenní planetární týden přišel do Říma až v prvním století našeho letopočtu. [3]
Navzdory vzniku planetárního týdne pokračoval raný Juliánský kalendář v užívání osmidenního týdne ještě po nějakou dobu. "Nundinal [osmidenní] cyklus byl nakonec nahrazen novodobým sedmidenním týdnem, který se začal poprvé používat v Itálii během rané imperiální periody [4] poté, co byl zaveden Juliánský kalendář v roce 45 př.n.l. Systém nuntinal písmen byl také adaptován na ten [sedmidenní] týden... Po nějakou dobu existoval pospolu tento týden i nundinal cyklus, ale v době, kdy byl ten týden oficiálně adoptován Konstantinem v roce 321 n.l., přestal se nundinal cyklus používat." [5] I když Římané znali a regionálně užívali pohanský planetární týden o sedmi dnech, Juliánský kalendář, používaný v době během a po životě Yahushui, nadále používal osmidenní týden.
Tento fakt je podpořen archeologickým důkazem: Julian fasti dodnes existující ukazují osmidenní týdny nebo uvádějí obojí: osmidenní a sedmidenní týdny na stejném kalendáři.
Úpadek osmidenního týdne se shodoval s expanzí Říma. . . . Astrologické [planetární] a křesťanské sedmidenní týdny, které byly právě uvedeny v Římě, nabývaly na oblíbenosti. Existuje důkaz, potvrzující, že Římský osmidenní týden a tyto dva sedmidenní cykly se po nějakou dobu používaly souběžně. Bylo však jasné, že společná existence dvou týdenních cyklů, které se od sebe zcela odlišovaly, nebyla dlouhodobě udržitelná. Jeden z nich musel zajisté odejít. Jak všichni víme, byl to ten osmidenní týden, který se brzy navždy vytratil ze stránek dějin. [6]
To nebyla okamžitá transformace. S tím, jak se sedmidenní planetární týden stával populárnějším, používání písmen (A-G) k určení dnů bylo odloženo stranou a dny týdne byly pojmenované podle planetárních bohů.
Není pochyb, že rozšíření Iránských [Perských] mystérií sehrálo důležitou roli při všeobecném přijetí týdne s nedělí jako svatým dnem ze strany pohanů. Jména, která nevědomky používáme pro ostatních šest dní, se začala užívat ve stejné době, ve které získal Mitraismus své stoupence v provinciích Západu, a není přehnané se domnívat, že je zde spojitost mezi tímto triumfem a tehdejším fenoménem. [7]
Archeologický důkaz ukazuje, že křesťané uváděli na své náhrobní kameny dvojí datum: datum solárního Juliánského kalendáře a korespondující datum na luni-solárním Biblickém kalendáři. Jeden takový nápis datovaný jako pátek, 5. listopadu 269 n.l., uvádí: "V konzulství Claudia a Paterna, v Nones listopadu, v den Venuše, a v 24. den lunárního měsíce, Leuces byla uložena [tento památník] k její velmi drahé dceři Seveře a k Tvému Svatému Duchu. Zemřela [ve věku] 55 let, a 11 měsíců [a] 10 dnů." [8]
 Hůlkový kalendář Titových lázní, vybudovaných v letech 79-81 n.l., ukazuje Saturna, držícího srp, jako boha prvního dne týdne (Saturday/sobota). Bůh slunce následuje (Sunday/neděle), pak následuje bohyně Měsíce (Monday/pondělí) v třetí den týdne. |
To byla ta situace, které Konstantin využil, aby prosadil svou politickou agendu. Byl to velice promyšlený akt, který podporoval více frakci pohanů než křesťanů. Nejprve vydal řadu zákonů, které uctívaly den Slunce, dies Solis, neboli neděli (Sunday). Na původním planetárním týdnu byla ve skutečnosti sobota (Saturday) prvním dnem týdne. Neděle byla druhý den týdne a pátek (Friday) byl sedmým dnem.
Slunce však bylo Konstantinovým osobním symbolem. On měl na svým mincích vyryto Sol Invictus (Nedobytné Slunce) a to mu připomínalo osobní motto jeho života. Vyvýšení neděle (Sunday) bylo přijatelné pro pohany a bylo to něco, s čím už křesťané učinili kompromis. V druhém století už mnoho křesťanů (konkrétně na západě) přešlo na uctívání neděle jako dne Spasitelova vzkříšení. To byla pro Konstantina otevřená cesta, kterou potřeboval pro sjednocení pohanství a křesťanství.
Nesmíme přeceňovat Konstantinův Nedělní zákon. Konstantin přikázal zachovávat, nebo spíše zakázal znesvěcovat neděli, ne pod jménem Sabbatum [Sabat] nebo dies Domini [den Páně], ale pro její starý astrologický a pohanský titul dies Solis [den Slunce], známý všem jeho poddaným, takže tento zákon byl aplikován uctívači Herkula, Apolla a Mithrase, stejně jako křesťany. Neexistuje žádný odkaz kdekoliv v tomto zákoně na čtvrté přikázání nebo na vzkříšení Krista. [9]
Konstantin je považován za křesťana kvůli jeho Nedělnímu zákonu, ale jeho "Nedělní zákon" byl vědomě dvojznačný. Chtěl, aby byl přijatelný pro pohany i křesťany!
Není těžké odhalit, jak mohl takový zákon posunout vpřed Konstantinovy plány. Prokázal zvláštní poctu slavnosti křesťanské církve, [10] a daroval nepatrnou výhodu samotným pohanům. Ve skutečnosti není v tomto dekretu nic, co by nemohlo být napsáno pohanem. Tento zákon uctívá pohanské božstvo, které Konstantin přijal jako svého konkrétního patrona boha Apolla nebo Slunce. Samotný název dne nahrává tomu dvojsmyslu. Slovo Sunday (neděle, dies Solis) bylo používáno mezi křesťany stejně jako pohany. [11]
Sedmidenní planetární týden byl prostředkem změny. Obojí: osmidenní Juliánský týden i sedmidenní Biblický týden byly odloženy ve prospěch planetárního týdne Mithraismu. Tento týden přišel z pohanství, ne z Bible, jak se křesťané dnes domnívají. "Nastal čas pro spojení státu a církve, kde jeden potřebuje toho druhého. Byl to od Konstantina geniální tah, že si to uvědomil a jednal podle toho. Nabídl pokoj církvi za předpokladu, že uzná stát a podpoří imperiální moc." [12]
Konstantinův Nedělní zákon smířil pohany a mnoho křesťanů. Sloužil však i uvědomění sporu, který se táhl po více než 100 let: Kdy slavit Spasitelovu oběť. Mnoho křesťanů do té doby, obzvláště na východě, stále světilo sedmý den Sabat a zachovávalo roční svátky Yahuwaha, vypočítané podle Biblického luni-solárního kalendáře. Každý člověk, který začal světit v neděli, nadále používal Biblický kalendář pro výpočet Pesachu.
 Velikonoce: Pohanský Pesach |
Byl to dlouhodobý spor zahrnující dva odlišné kalendáře:
Od druhého století našeho letopočtu existovaly rozdílné názory ohledně data pro oslavu paschálního (Velikonočního) výročí Pánovy pašije (smrti, pohřbení a vzkříšení). Zdá se, že nejrannější praxí bylo zachovávání čtrnáctého (datum Pesachu), patnáctého a šestnáctého dne lunárního měsíce bez ohledu na to, na který den [Juliánského] týdne tyto datumy rok od roku vyšly. Biskupové Říma toužili po upevnění zachovávání neděle jako církevního svátku, a proto zavedli pravidlo, že se roční oslavy budou konat vždy v pátek, sobotu a neděli po čtrnáctém dni lunárního měsíce. V Římě byly velikonoční pátek a sobota postními dny a v neděli půst skončil a konalo se společné jídlo. Tento rozpor trval téměř dvě staletí, než Konstantin zasáhl ve prospěch římských biskupů a zakázal tu druhou skupinu. [13]
Výrok Eusebia z Caesarea odhaluje, že církve Asie se dlouho držely zachovávání Pesachu v den Abib 14, zatímco církve na západě přešly na pohanskou velikonoční neděli:
Otázka nemalé důležitosti vyvstala v této době [pozdní 2. druhé století] pro farnosti celé Asie, jak ze starší tradice, která se držela toho, že čtrnáctého dne měsíce, v který bylo Židům přikázáno obětovat beránka, by měli zachovávat svátek Spasitelova Pesachu. Bylo proto nezbytné ukončit jejich půst v tento den, ať už to byl jakýkoliv den toho [Juliánského]týdne. Ale nebylo zvykem církví ve zbytku světa ukončit to v tuto dobu... [14]
Nepřetržitý týdenní cyklus Juliánského kalendáře znamenal, že Biblický Pesach v den Abib 14 mohl připadnout na jakýkoliv den Juliánského týdne. Následně Abib 16, den vzkříšení, nedopadá vždy na neděli. Ti, kteří prosazovali oslavu Velikonoc podle Juliánského kalendáře, přišli s výnosem, že všichni křesťané by měli zachovávat vzkříšení na Velikonoční neděli, a ne na Pesach v Abib 14. Takto zachovávání pohanského svátku zdánlivě uctívající vzkříšení Ježíše nahradilo Yahuwahův svátek na památku Yahushuovy smrti.
Sněmy a shromáždění biskupů se konaly kvůli tomu a všichni jednomyslně skrze vzájemnou shodu sestavili církevní výnos, že tajemství zmrtvýchvstání Pána má být oslavováno v žádný jiný den, než je den Páně, neděle, a že bychom měli ukončit paschální půst jedině v tento den. [15]
 Vzkříšení: Velikonoce? nebo Prvotiny? |
Lidé držící se biblické kalendace ihned protestovali proti pyšnému usnesení západních biskupů. V dopise Viktorovi, biskupovi Říma, Polykrates prohlásil svou pevnou víru v pokračování používání Biblického kalendáře pro zachovávání Pesachu. Jeho dopis je velmi důležitý pro dnešní křesťany, protože uvádí, že milovaný Jan a apoštol Filip zachovávali Pesach! Eusebius uvádí:
Ale biskupové Asie, vedeni Polykratem, se rozhodli držet starého zvyku, který jim byl předán. On sám v dopise, který adresoval Viktorovi, a církvi Říma, popisuje následujícími slovy tradici, která mu byla předána:
Zachováváme přesný den, nepřidáváme, ani neubíráme. Protože v Asii také velká světla upadla do spánku, která budou vzkříšena v den Pánova příchodu, když přijde se slávou z nebes a shromáždí všechny svaté. Mezi těmi jsou Filip, jeden z dvanácti apoštolů . . . a navíc Jan, který byl svědkem i učitelem, který spočíval na klíně Pána, a . . . zesnul v Efezu. A Polykarp ve Smyrně, který byl biskupem a mučedníkem . . . Všichni tito zachovávali čtrnáctý den Pesach podle Evangelia, neodchylujíc se v nejmenším, ale následujíc pravidlo víry. [16]
Pokud věřící v Asii odmítali vzdát se Biblického kalendáře pro výpočet Pesachu, je pravděpodobné, že podobně odmítali vzdát se i pravého Sabatu, vypočítaného podle stejného kalendáře. Biskup Říma "se ihned pokoušel odříznout farnosti v celé Asii od církví, které je taktéž považovaly za jinověrce, a napsal dopisy, ve kterých prohlásil všechny tamní bratry za zcela vyloučené." [17]
Je důležité zmínit, že se nikdy neargumentovalo ohledně toho, kdy ke vzkříšení skutečně došlo. Obě strany uznávaly, že se to stalo 16. Abibu luni-solárního kalendáře. Neshody popsané výše se týkaly toho, kdy se to má slavit. Datumy jsou ustanoveny podle kalendářů, proto to byl nakonec spor o to, který kalendář by se měl používat k určení slavnosti. Aby se mohli skutečně sjednotit křesťané a pohané, zachovávání ukřižování a vzkříšení se muselo přesunout z Biblického luni-solárního kalendáře na pohanský, Juliánský solární kalendář. Čtyři roky poté, kdy výnosy vyvýšily neděli v roce 321 n.l., svolal Konstantin Nicejský koncil v roce 325, aby se tento spor vyřešil.
Nikdy více se už neměla připomínat Spasitelova oběť v dny 14., 15. a 16 Abib luni-solárního kalendáře. V budoucnu měly být tyto připomínky přeneseny na pátek, sobotu a velikonoční neděli dle Juliánského kalendáře, což se může pohybovat v době od 20-22 března do 22-25 dubna. Biskup Říma, který sám toužil po větší moci a vlivu, připojil váhu svého vlivu ke Konstantinovi. "V době Konstantina bylo odpadlictví v církvi připraveno pro pomoc přátelského civilního vladaře, který dodal potřebnou sílu nátlaku." [18]
Konstantin důrazně trval na tom, aby se už židovská kalendace nepoužívala pro určování těchto dnů.
Na koncilu v Nicæa se přetrhlo poslední pouto, které spojovalo křesťanství se svým mateřským kmenem. Slavnost Velikonoc se až do této doby slavila většinou ve stejnou dobu jako židovský Pesach, a vskutku podle dnů vypočítaných a fixovaných Synhedrionem [Sanhedrinem] v Judæa pro tuto oslavu; ale v budoucnu měla být slavena naprosto nezávisle na židovském kalendáři. „Proto je nanejvýš nepřípustné, abychom se v tento nejposvátnější ze svátků řídili zvyky Židů. Proto od této chvíle nemějme nic společného s tímto nenáviděným lidem; náš Spasitel nám ukázal jinou cestu. Bylo by vskutku absurdní, kdyby se Židé chlubili tím, že nejsme schopni slavit Pesach bez pomoci jejich pravidel (kalkulací).“ Tyto poznámky se přisuzují císaři Konstantinovi . . . [a staly se] vedoucím principem církve, která nyní měla rozhodnout o osudu Židů. [19]
|
Konstantin dosáhl tří věcí, jejichž účinky doznívají až do dnešních dnů: 1. Standardizoval planetární týden sedmi dnů, kde dies Solis (neděle) učinil prvním dnem týdne, a dies Saturni (sobota) posledním dnem týdne. 2. Vyvýšil Velikonoce a zajistil, že pravý Pesach a pohanské Velikonoce nikdy nepřipadnou na stejný den. 3. Vyvýšil dies Solis jako den bohoslužby pro pohany i křesťany. |
Dlouhodobým efektem bylo to, že "Velikonoční neděle" vstoupila do křesťanského života jako Den vzkříšení Krista. Důsledkem tohoto přeladění časové kalkulace bylo, že den předcházející Velikonoční neděli, sobota, se stal navždy ten Pravý Biblický Sabat. To je ten skutečný význam Konstantinova "Nedělního zákona" a pokládá základ pro dnešní domněnky, že nepřetržitý týdenní cyklus vždy existoval. [20]
Výsledek Konstantinovy činnosti ve skutečnosti napomohl pohanské frakci říše. Avšak zkorumpovaní biskupové Říma byli schopni prezentovat tyto činnosti jako příznivé pro křesťany. "V době Konstantina bylo odpadlictví v církvi připraveno pro pomoc přátelského civilního vladaře, který dodal potřebnou sílu nátlaku." [21] Pravý luni-solární kalendář, předávaný od Stvoření a Mojžíše, byl ztracen.
Výsledek Konstantinova ekumenismu byl rychle cítit. Všichni, kteří odmítli vzdát se užívání Biblického kalendáře pro výpočet Pesachu, zažili tvrdou ruku útlaku, který na ně dopadl. Konstantinův syn Konstantius šel ještě o krok dále než jeho otec a zakázal i Židům používat Biblický kalendář. Historik David Sidersky píše: "Za Konstantia už nebylo možné používat starý kalendář." [22]
V následujících letech procházeli Židé přes „železo a oheň“. Křesťanští císaři zakázali židovský výpočet kalendáře a nedovolovali oznamování dnů svátků. Graetz říká: „Židovské [a apoštolsko-křesťanské] komunity byly ponechány v naprostých pochybnostech ohledně nejvýznamnějších náboženských rozhodnutí: co se týče jejich svátků.“ Bezprostředním důsledkem byla fixace a kalkulace hebrejského kalendáře skrze Hillela II. [23]
 Proměna: Jak se křesťané stali pohany |
Konstantiovo jednání zasáhlo i apoštolské křesťany. Zatímco Tertulián [24] odhaluje, že zpohanštělí křesťané převedli svou bohoslužbu na "den Slunce" už ve druhém století, jiní se drželi pravého Sabatu po více než 1000 let. Téměř 40 let po Nicejském koncilu se konal Laodicejský koncil (c. 363-364), který vydal výrok požadující, aby křesťané pracovali o Sabatu a zdrželi se práce v den Páně. Tento výnos, přeložen do angličtiny, uvádí:
Křesťané se nemají chovat jako Židé a odpočívat v sobotu, ale mají v tento den pracovat; avšak den Páně mají zvlášť ctít, a jako křesťané nemají v tento den pracovat, pokud je to možné. Když ale budou židovatět, musí být vyhnáni od Krista.
Podle římsko katolického biskupa a učence Karla Josefa von Hefele (1809-1893), je slovo "sobota" ve výše uvedeném citátu nesprávné. V originálu je použito slovo Sabbath nebo Sabbato, ne dies Saturni nebo sobota.
Quod non oportet Christianos Judaizere et otiare in Sabbato, sed operari in eodem die. Preferentes autem in veneratione Dominicum diem si vacre voluerint, ut Christiani hoc faciat; quod si reperti fuerint Judaizere Anathema sint a Christo.
Křesťané v době změny kalendáře nebyli zmateni tím, že by sobota byla ten Sabat. Každý věděl, že dies Saturni se právě posunul z prvního dne pohanského, planetárního týdne na poslední den . . . zatímco Sabbato byl sedmým dnem židovského luni-solárního kalendáře, se kterým nechtěl mít nikdo u moci nic společného. Opět: byly to dva odlišné dny na dvou odlišných kalendářních systémech. [25]
Politická moc Říma podpořila náboženské výnosy Konstantina a Konstantia. Zatímco se někteří učenci mylně domnívali, že konflikt pojednává o sobotě versus neděle, historická skutečnost odhaluje, že lidé v dané době věděli moc dobře o existenci Biblického luni-solárního kalendáře a jak ho používat. Mnoho věřících na východě nebo za hranicemi Římské říše nechtělo opustit Biblickou časomíru. "Ti křesťané, kteří hledali východisko z jejich těžké situace kvůli zachovávání Sabatu, začali více ctít první den toho [Juliánského] týdne. Ale jiní na okraji říše, kde neexistoval antisemitismus, pokračovali ve svém uctívání sedmého dne Sabatu." [26]
Tak jako byl Konstantin mocí za akcí, která nakonec vedla ke zničení Biblického kalendáře jako prostředku pro křesťany, jiný muž, Žid, byl zodpovědný za reakci, která měla dalekosáhlé následky.
|
„Vyhlášení nového měsíce skrze pozorování Novměsíce, a nového roku skrze příchod jara, může být učiněno jedině Sanhedrinem. V době Hillela II, posledního prezidenta Sanhedrinu, zakázali Římané tuto praxi. Hillel II byl proto donucen zavést jeho upravený kalendář, čímž dal Sanhedrin dopředu souhlas s kalendářem pro všechny budoucí roky.“ |
Před zničením Jeruzaléma byl velekněz zodpovědný za kalendář. "Když Sanhedrin (Rabínský vrchní dvůr) sídlil v Jeruzalémě, neexistoval předurčený kalendář. Každý rok se rozhodovalo, zdali se bude jednat o přestupný rok." [27] Tento úkol náležel prezidentovi Sanhedrinu, když už nebylo kněžstvo. "Za vlády Konstantia (337-362) dosáhlo pronásledování Židů takového rozměru, že . . . výpočet kalendáře [byl] zakázán pod hrozbou krutého potrestání." [28] Jako reakce na tuto situaci bylo to, že Hillel II, prezident Sanhedrinu, učinil výjimečný krok v roce 359 n.l. a modifikoval dávný Biblický kalendář, aby tím Židům usnadnil spolužití s křesťany.
Vzdálené komunity už nemusely čekat na posly od prezidenta Sanhedrinu, aby se od nich dozvěděli, kdy začal nový měsíc. Každá komunita byla od té doby sama schopna určit pro sebe, kdy začal nový měsíc a kdy je přidán 13. měsíc.
Když Hillel II "upravil" kalendář, začlenil do něj přestupné roky na trvalém základě. [29] Je možné, ale neprokazatelné, že tento konkrétní cyklus přechodných roků byl používán a chápán už před Hillelem a který následuje 19letý metonický cyklus. Hillel založil jeho kalendář "na matematických a astronomických výpočtech [a ne na pozorování]. Tento kalendář, který se stále používá, standardizoval délku měsíců a přidaných měsíců v průběhu 19letého cyklu, tak aby se lunární kalendář opět srovnal se solárními roky."[30] Prohlásil, aby byl třináctý měsíc vložen do 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19. roku v 19letém cyklu.
Ale učinil více, než že jen oznámil 19letý cyklus s vloženými extra měsíci, což se už pravděpodobně stejně používalo. On také zachovávání dávného Sabatu z 8., 15., 22. a 29. dne lunárního měsíce na každou sobotu Juliánských měsíců. Tato změna si vyžádala ještě další změny: pravidla o posunutí. Změna týdenního Sabatu luni-solárního kalendáře na Juliánskou sobotu si zcela jasně vyžádala zavedení pravidel o posunutí, která nebyla vůbec potřebná předtím, než Hillel "upravil" kalendář. Podle židovské encyklopedie Universal Jewish Encyclopedia "Novměsíc stále je, a Sabat původně byl, závislý na lunárním cyklu." [31] Když je obojí – Sabat i roční svátky – vypočítáno podle luni-solárního kalendáře, pravidla posunutí nejsou potřebná. Pravidla posunutí jsou zapotřebí jen tehdy, když se každoroční svátky určují podle jednoho kalendáře, zatímco týdenní Sabat je určován podle jiného.
|
Pravidla o posunutí 1. Židovský Nový rok, Svátek troubení, nesmí připadnout na neděli, středu nebo pátek. 2. Pokud Novměsíc (molad) pro sedmý měsíc připadne na neděli, středu nebo pátek, Novměsíc se posune na následující den. 3. Pokud molad sedmého měsíce v běžném roce nastnane v úterý v 3:204/1080 dopoledne nebo později, Novměsíc musí být posunut na čtvrtek. 4. V běžném roce následujícím po přechodném roce, pokud molad sedmého měsíce nastane po 9. hodině ráno a 589/1080 částí v pondělí ráno, Novměsíc musí být posunut na úterý. |
Bez pravidel posunutí se roční svátky dostávají do konfliktu se sobotou. Například: Kdyby měl Svátek troubení (Novměsíc pro 7. měsíc) připadnout na neděli, dopadl by poslední den Svátku stánků na sobotu, což je v rozporu s tradičním zachováváním posledního dne svátku. Proto je zapotřebí prvního a druhého pravidla posunutí. Třetí pravidlo posunutí zabezpečuje, aby se daný rok nestal delším než 355 dnů. Čtvrté pravidlo posunutí zaručuje, aby běžný rok následující po přechodném roce, nebyl kratší než 383 dnů. [32]
Tento "fixní" kalendář je striktně dodržovaný.
Ve skutečnosti existuje 14 různých vzorů, jak muže hebrejský rok probíhat, o čemž rozhoduje délka roku a den týdne, na který připadne Rosh Hashanah. Kvůli komplikovaným pravidlům se nějaký vzor může opakovat několikrát během několika let a pak se např. objevit až za dlouhou dobu. Ale o židovském kalendáři je známe, že je extrémně přesný. "Neztrácí" nebo "nenabírá" čas, jako je tomu u jiných kalendářů. [33]
Byl to Hillelův akt záchrany. Došlo k tomu z důvodu brutální perzekuce ze strany Konstantinova syna Konstantia.
Svou vlastní rukou zbořil patriarcha poslední pouto, které spojovalo komunity roztroušené po Římské a Persijské říši s Patriarchátem. Více si dělal starosti o přetrvání Judaismu než o důstojnost svého vlastního domu, a proto opustil tyto funkce, které jeho předkové . . . tak žárlivě a starostlivě střežili. Členové Synhedrionu schvalovali tuto inovaci. [34]
Když Hillel II "upravil" kalendář, dal jako prezident Sanhedrinu ze své pozice efektivně svolení Židům, aby světili v sobotu po všechny budoucí doby.
|
Výsledek Dnes, téměř 1700 let později, ovlivňuje akce Konstantina a následkem i reakce Hillela II nadále stamilióny lidí po celém světě.
|
Ve svém vysvětlení Gregoriánského kalendáře Clavius přiznal, že když byl Juliánský kalendář přijat za náboženský kalendář Církve, Biblický kalendář byl zavržen: "Katolická církev nikdy nepoužívala tento [židovský] obřad oslavování Pesachu, ale vždy při své oslavě brala ohled na pohyb měsíce[35] a slunce, a takto to bylo posvěcené nejdávnějšími a nejsvatějšími Pontify Říma, což bylo potvrzeno i na prvním Nicejském koncilu." [36] To "nejdávnější a nejsvatější Pontifové Říma", o kterých je zde řeč, odkazuje na pohanskou školu Pontifů, které vévodil Konstantin jako Pontifex Maximus.
Konstantin toužil po jednotě. Dosáhl tohoto cíle skrze ekumenu a zákaz používání Biblického kalendáře pro památku smrti Yahushui. Hillel II toužil po fyzickém přežití Judaismu. Svého cíle dosáhl kompromisem s pohanstvím a modifikací Biblického kalendáře. Výsledkem této akce a následně reakce je dnešní názor lidí, že sobota je Biblický Sabat a neděle je den, ve který byl Spasitel vzkříšen. Proto křesťané a Židé určují své dny bohoslužby za použití pohanského solárního kalendáře a zavrhují pravý Sabat Yahuwaha.
Nikdo, kdo touží uctívat Stvořitele v Jeho svatý Sabat, nebude určovat své dny bohoslužby podle ohavnosti zpustošení, které zneuctívá Yahuwaha a pustoší duši. Jedině luni-solární kalendář Stvoření může nasměrovat člověka, kdy nastává pravý Sabat. Odlož stranou tradice lidí. Akceptuj jedině slovo Yahovo a uctívej Ho podle Jeho předurčené metody časomíry.
[1] Tento titul, který si nyní dává papež, pochází ze starého Říma. Pontifex Maximus byl velekněz školy Pontifů v pohanském římském náboženství. Byl to náboženský i politický úřad.
[2] New Catholic Encyclopedia, Vol. 4, pp. 179-181. Various inscriptions as recorded in Corpus Inseriptionum Latinarum, 1863 ed., Vol. 2, p. 58, #481; “Constantine I”, New Standard Encyclopedia, Vol. 5. See also Christopher B. Coleman, Constantine the Great and Christianity, p. 46.
[3] Viz Robert L. Odom, Sunday in Roman Paganism, “The Planetary Week in the First Century B.C.”
[4] P. Brind'Amour, Le Calendrier romain: Recherches chronologiques, 256–275.
[5] https://en.wikipedia.org/wiki/Roman_calendar#Nundinal_cycle
[6] Eviatar Zerubavel, The Seven-day Circle, p. 46, emphasis supplied.
[7] Franz Cumont, Textes et Monumnets Figures Relatifs aux Mysteres de Mithra, Vol. I, p. 112, emphasis supplied.
[8] E. Diehl, Inscriptiones Latinae Christianae Veteres, Vol. 2, p. 193, No. 3391. See also J. B. de Rossi, Inscriptiones Christianac Urbis Romae, Vol. 1, part 1, p. 18, No. 11.
J. B. de Rossi,
[9] Philip Schaff, History of the Christian Church, Vol. III, p. 380, emphasis supplied.
[10] V té době už zpohanštělí křesťané na západě dlouho ctili neděli jako den Yahushuova vzkříšení.
[11] J. Westbury-Jones, Roman and Christian Imperialism, p. 210, emphasis supplied.
[12] Michael I. Rostovtzeff, The Social and Economic History of the Roman Empire, p. 456.
[13] Odom, op. cit., p. 188, emphasis supplied.
[14] Eusebius, Church History, Book V, Chapter 23, v. 1, emphasis supplied.
[15] viz výše, v. 2.
[16] viz výše, Chapter 24, v. 1-4, 6, emphasis supplied.
[17] viz výše, v. 9.
[18] Michael I. Rostovtzeff, The Social and Economic History of the Roman Empire, p. 456.
[19] Heinrich Graetz, History of the Jews, (Philadelphia: The Jewish Publication Society of America, 1893), Vol. II, pp. 563-564, emphasis supplied.
[20] eLaine Vornholt & Laura Lee Vornholt-Jones, Calendar Fraud, “Biblical Calendar Outlawed,” emphasis supplied.
[21] Rostovtzeff, op. cit., p. 456.
[22] David Sidersky, Astronomical Origin of Jewish Chronology, p. 651, emphasis supplied.
[23] Grace Amadon, “Report of Committee on Historical Basis, Involvement, and Validity of the October 22, 1844, Position”, Part V, Sec. B, pp. 17-18, Box 7, Folder 1, Grace Amadon Collection, (Collection 154), Center for Adventist Research, Andrews University, Berrien Springs, Michigan.
[24] Tertullian,Apologia, chap. 16, in J. P. Migne, Patrologiæ Latinæ, Vol. 1, cols. 369-372; standard English translation in Ante-Nicene Fathers, Vol. 3, p. 31.
[25] Vornholt, op. cit., “Changing the Calendar: Papal Sign of Authority.”
[26] Leslie Hardinge, Ph.D., The Celtic Church in Britain, p. 76. Křesťané ve Skotsku nadále počítali Pesach podle Biblického kalendáře až do doby, kdy měli Římsko-katolickou královnu v jedenáctém století.
[27] http://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/526875/jewish/The-Jewish-Year.htm
[28] Výňatek z The Jewish Encyclopedia, “Calendar, History of,” http://jewishencyclopedia.com/articles/3920-calendar-history-of, emphasis supplied.
[29] Pro vysvětlení, jak byl rabínský kalendář Hillela II vypočítán, viz http://www.jewfaq.org/calendr2.htm.
[30] Judaism 101, "Jewish Calendar," www.jewfaq.org
[31] Universal Jewish Encyclopedia, "Holidays," p. 410.
[32] http://www.ironsharpeningiron.com/postponements2.htm
[33] http://www.chabad.org/library/article_cdo/aid/526875/jewish/The-Jewish-Year.htm
[34] Graetz, op. cit., Vol. II, p. 573.
[35] "Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, který se nekoná vždy ve stejné datum každý rok. Jak se datum Velikonoc vypočítalo? Nicejský koncil (325 n.l.) ustanovil datum Velikonoc jako neděli po předchozím paškálním úplňku, což je úplněk, který dopadá na nebo po jarní rovnodennosti." (http://catholicism.about.com/od/holydaysandholidays/f/Calculate_Date.htm)
[36] Christopher Clavius, Romani Calendarii A Gregorio XIII P.M. Restituti Explicato, p. 54.