Print

Proměna: Jak se křesťané stali pohany

Pohanská jména planetárního týdne byla zvěčněna v kalendáři používaném mezi takzvanými křesťanskými národy. Pokaždé, když se podíváme na kalendář, máme před námi stálou připomínku sloučení pohanství a křesťanství, které nastalo jako důsledek velkého náboženského odpadnutí - ono "odpadnutí" předpovězené apoštolem Pavlem, jež se odehrálo v raných staletích křesťanské církve a vytvořilo novodobou změť protichůdných sekt a vyznání údajně ve jménu Krista. (1)

Je pochopitelné, i když nešťastné, že dnešní křesťané považují týden, jak ho dnes známe, za neustále cyklující a bez přerušení od doby Stvoření: Po 60 let je už celý svět sjednocen v užívání Gregoriánského kalendáře, přičemž některé části západního světa přijaly Juliánský kalendář téměř před 2000 lety! Avšak neznalost pravdy nemění, co je pravda, jak Yahuwah smutně uvádí v Ozeáši 4,6: "Můj lid zajde, protože odmítá poznání." Je zodpovědností každého jednotlivce sám hledat, co je pravda, a žít svůj život podle tohoto poznání.

Sloučení křesťanství s pohanstvím ve formě Mitraismu bylo procesem, který zabral několik staletí. Jakmile byl tento proces dokončen, pravý Sabat čtvrtého přikázání byl ztracen pod nánosem představ, že dnešní forma planetárního týdne pochází beze změny od doby Stvoření. I když můžeme najít v Novém Zákonu reference o nových křesťanech tíhnoucích k pohanským praktikám, největší změna, která se vkradla do křestanství, se týkala metod kalendace. Solární Juliánský kalendář se svým neustálým týdenním cyklem byl velmi odlišný od luni-solárního kalendáře, který používali Židé a apoštolští křesťané. Provádět byznys se společností, která používala odlišnou metodu určování času, bylo složité. Už na konci prvního století byl Ignatius "pionýrem hnutí pro náhradu zachovávání Sabatu svěcením neděle." (2)

Křesťané v Římě byli mezi prvními, kdo začali světit podle Juliánského namísto Biblického kalendáře. To vytvořilo zmatek mezi pohany. Okolo let 175-178 n.l. napsal Celsus, římský filosof a Stoika, dílo názvem On the True Doctrine: A Discourse Against the Christians.(3) To bylo mocné odsouzení křesťanství. I když jeho spis "poměrně málo projevuje rozhořčení, které charakterizovalo [většinu pohanských] útoků" (4),  přesto zesměšňuje křesťany za to, že kopírují pohany. "Důsledkem jeho díla bylo to, že se Římané a jejich vládci dívali na křesťany ve velmi nepříznivém světle." (5)

I když dnes neexistují žádné kopie Celsuova díla, hodně z něj bylo citováno v obrovském díle Origena pod názvem Contra Celsum. Jeden citát je obzvláště fascinující, protože odkazuje na Mitraismus a planetární bohy. (6)  Stojí také za povšimnutí, že se Origen nesnažil vyvrátit žádnou z Celsuových paralel mezi křesťanstvím a Mitraismem, ale snažil se vyhýbat obviněním. (7)

Rozsah, ve kterém někteří křesťané přijímali pohanské praktiky, zmátl mnoho pohanským Římanů. Tertullian (okolo 160-225), raný křesťanský spisovatel, psal obranu křesťanů, která odhaluje proces, který se odehrával tehdy s některými křesťany světícími v neděli, jinými v sobotu, a dalšími držícími se Biblického (lunárně vypočítaného) Sabatu. Jeho výroky jasně odhalují, že křesťané byli mylně považováni za Mitraisty:

Jiní, zajisté více vzdělaní, si myslí, že Slunce je bohem křesťanů, protože je známo, že se modlíme k východu a slavíme v den Slunce. Děláte méně? Nepohybuje snad většina z vás v danou dobu svými rty směrem k východu slunce uctívajíc nebeská tělesa? Vy jste zajisté ti, kdo také přijali Slunce do registru sedmi dnů a mezi těmito dny ho upřednostňují . . . . (8)

Je snadné vidět, jak mohli být křesťané světící v neděli mylně považováni za pohany. Podobnosti mezi Kristem a Mitrou obsahují:

Když křesťané přijali také Juliánský kalendář pro bohoslužbu, pohané neviděli téměř žádný rozdíl mezi křesťanstvím a jejich vlastním Mitraismem kromě toho, že křesťané odmítali pálit kadidla pro císaře, což bylo viděno jako zrada. Jiný citát od Tertulliana je velmi význačný a opět odhaluje různé praktiky mezi křesťany, kde někteří světili v neděli, jiní v sobotu, což Tertullian považuje za odklon od židovské praktiky (apoštolští křesťané v té době stále zachovávali Sabat podle Biblického kalendáře):

Měli bychom být nejspíš vzati k Peršanům [Mitraistům] . . . Důvod pro to, jak se domnívám, je ten, že je známo, že se modlí k východu . . . Podobně my, když den Slunce zasvětíme svátku (ze zcela odlišného důvodu než uctívání Slunce), jsme na druhém místě za těmi, kdo světí den Saturna, jež se také odklonili od židovských zvyků, o kterých nemají ponětí.(10)

Tento citát potvrzuje, že svěcení v sobotu bylo samo o sobě odkloněním od židovského zvyku uctívání v sedmý den původního kalendáře.

Nedomnívejte se, že když někteří křesťané přijali pohanský kalendář a praktiky, tak tato změna nastala bez protestu jiných křesťanů. Apoštolští křesťané, ti, kteří striktně lnuli k učení apoštolů a jejich bezprostředních duchovních následovníků, byli velice pobouřeni z toho, co viděli, když se pohanské odpadlictví vkrádalo do ekklesia. Zaujatost vůči křesťanům byla extrémní. Hlavním cílem Tertullianova díla Apologeticumbylo vlastně bránit křesťanství proti nerozumnému zacházení s křesťany ze strany pohanů.

Tertullian, nadán rýpavým důvtipem a s velkou zálibou v ironii, poukazuje na rozporuplné zacházení s křesťany v porovnání s běžnými kriminálníky ze strany úředníků. (11) Zatímco běžný kriminálník byl mučen, dokud se nepřiznal k zločinu, křesťané byli mučeni za to, že jsou "křesťané", dokud to nezapřeli. I když byli křesťané nařčeni z rituálního krvesmilství a pojídání dětí, nikdy se to nepotvrdilo. Dále pak Tertullian vypozoroval, že pohané (kteří se vzdávali nechtěných dětí) byli tak nemorální, že krvesmilstvo bylo pro ně nevyhnutelné, když šlo o neznámý výskyt!

 Dnešní křesťané nemohou soudit ty, kteří žili v době krutého pronásledování v minulosti. Nicméně musí být pochopeno, že pohanství si našlo cestičky do křesťanství jedině za extrémního protestu a skrze krev mučedníků. persecuted for being faithful to the bible sabbathTi, kdo odmítli ukápnout trošku kadidla na počest "božského" císaře, byli často nuceni držet hrst kadidla smíšeného se žhavým uhlím. Když díky reflexu nebo poté, co uhořely člověku prsty, upadla na zem tato žhavá směs, pohané se radovali, že se císaři dostalo správné pocty. (12)

Křesťané měli také obětovat špetku kadidla pro jiné římské bohy. "Modlitba k planetám v jejich zvláštní dny byla součástí uctívání nebeských těles." (13) Někteří dnešní teologové uznávají: "Ano, když je sedmý den Sabat vypočítán pomocí Biblického kalendáře, dopadne odlišně; ale vše, co po nás Bůh chce, je zachovávat sedmý den Sabat podle jakéhokoliv kalendáře, který společnost používá." Taková představa odhaluje tragickou neznalost o tom, co vše je v sázce. Planetární týden se sedmi astrologickými bohy viděli apoštolští křesťané jako jasné spojení s uctíváním démonů. Písmo je neoblomné v tom, že ceremoniály pohanství nejsou nic více než uctívání ďábla: "Ale toto pravím, že, což obětují pohané, ďáblům obětují, a ne [Yahuwahovi]. Nechtělť bych pak, abyste vy byli účastníci ďáblů." (14)

Výše uvedený obrázek nacházející se v Tortures and Torments of Christian Martyrs ukazuje mučedníka (A), jak je přinucen držet v dlaních žhavé uhlí. (16) Titulek říká: "Mučedník, jehož dlaně jsou naplněny kadidlem smíšeným se žhavým uhlím, a který je bolestí nucen upustit kadidlo, je považován za toho, který obětuje modle." Shluk blesků v obvyklém tvaru X s tlustým půlícím šroubem zjevuje, že danou modlou je planetární bůh Jupiter. (17) Žádný pravý křesťan by neobětoval špetku kadidla tomuto dennímu planetárnímu bohu, aby si zachránil svůj život, ani ne Saturnovi - i kdyby zrovna sedmý den Sabat v dané lunaci vycházel na den Saturna. Udělat to by znamenalo uznat Saturna jako "boha" tohoto dne.

Kalendace zahrnuje daleko více, než bylo chápáno. Den, ve který člověk koná bohoslužbu, odhaluje, které Božstvo/božstvo je uctíváno. Raní křesťané dobře věděli, že světit podle pohanského kalendáře znamenalo vzdát úctu pohanskému bohu. Svěcením podle Stvořitelova luni-solárního kalendáře prohlašovali svou věrnost Eloahovi Nebes.

Křesťanství nepřijalo pohanský kalendář přes noc. Někteří křesťané udělali kompromis v jednom bodu, jiní zase v jiném. Někteří se drželi striktně luni-solárního kalendáře, zatímco jiní zachovávali lunární Sabat, ale také uznávali neděli. Jiní pak světili sobotu i neděli, zatímco další jen neděli. S každou generací se kompromisy prohlubovaly.

Na každém schodu do odpadlictví, na každém schodu k přijetí forem uctívání slunce a proti přijetí a zachovávání samotné neděle byl neustálý protest všech skutečných křesťanů. Ti, kteří zůstali věrni Kristu a pravdě čistého slova [Yahuwahova], zachovávali Sabat [Pána] podle přikázání a podle slova [Yahuwahova], které ustanovuje Sabat jako znamení, skrze které [Yahuwah], Stvořitel nebes a země, je odlišen od všech ostatních bohů. Tito pak protestovali proti každé fázi a formě uctívání slunce. Jiní učinili kompromisy, obzvláště na východě, když zachovávali Sabat i neděli. Ale na západě pod vlivem Říma a pod vedením církve a biskupství Říma jedině neděle byla přijata a svěcena. (18)

Protože tyto kalendáře byly tak odlišné, zasahovalo to nezbytně do každé oblasti života. Ti, kteří nebyli oddáni čisté doktríně, si nacházeli snadné omluvy ke svým kompromisům. Učenci věří, že Eusebius z Caesarea byl prvním ekklesiastickým spisovatelem, který zduchovněl pohanské jméno "Sunday" (neděle), aby bylo lépe stravitelné pro křesťany. O dies Solis (dni Slunce, Sunday/neděli) řekl: "v něm pro naše duše vzešlo Slunce Spravedlnosti." (19) Dále napsal, že viděl "tvář slávy Krista, vzhlížel na den Jeho světla." (20)

Záznam o křesťanském přechodu k pohanskému kalendáři se dochoval na různých náhrobních nápisech. Jeden křesťanský nápis odkazuje ve svém textu na dies Mercurii (den Merkura). Má se za to, že rok tohoto epitafu je 291 nebo 302 n.l. (21) Jiný křesťanský nápis, jeden z nejstarších nalezených v Římě, odkazuje na dies Veneris (den Venuše). Co dělá tento náhrobní nápis výjimečným je to, že obsahuje oba datumy, Juliánské datum i luni-solární datum! Zde je z roku 269 n.l. uvedeno:

V konzulství Claudia a Paterna, v Nones listopadu, v den Venuše, a v 24. den lunárního měsíce, Leuces byla uložena [tento památník] k její velmi drahé dceři Seveře a k Tvému Svatému Duchu. Zemřela [ve věku] 55 let, a 11 měsíců [a] 10 dnů. (22)

"Nones" listopadu znamená 5. listopadu, což připadlo na den Venuše, dnešní pátek (Friday). V této lunaci to korespondovalo s 24. dnem lunárního měsíce, neboli "Druhým dnem" Biblického týdne.

Tato pozvolná přeměna od čistého apoštolského křesťanství ke křesťanství propleteném principy pohanské kalendace je z velké míry zodpovědná za nedostatek poznání, které dnes existuje ohledně pravého kalendáře Stvořitele. Pohanský nepřetržitý týdenní cyklus sahá tak daleko do historie, že se má za to, že nepřetržitý týdenní cyklus vždy existoval. Historická fakta o Juliánském kalendáři byla zapomenuta a cirkulární uvažování bylo použito k "dokázání", že sobota je biblický Sabat: to jest, že dnešní Gregoriánský týden nepřetržitě cykluje sedmidenní týdny a proto všechny týdny v minulosti takto nepřetržitě cyklovaly. Sobota pak musí být zákonitě ten "sedmý den Sabat" čtvrtého přikázání.

Katolíci a protestanté světící v neděli (Sunday), první den Gregoriánského týdne, byli bráni jako další "důkaz" toho, že sobota je biblický sedmý den Sabat. Mimochodem, "kdyby sobota nebyla pravý Sabat, proč by se Satan vůbec snažil o to, aby lidé světili v neděli?" Tento dvojitý podvod utvrdil sobotní sabatisty v jejich domněnce, že sobota je biblický Sabat. Nicméně fakta historie osvětlují temnotu bludu a tradice, aby odhalila pohanský původ obou dnešních dnů bohoslužby: neděle i soboty.



Související obsah:


(1) R. L. Odom, Sunday in Roman Paganism, (New York: TEACH Services, Inc., 2003), p. 202.

(2) Eviatar Zerubavel, The Seven Day Circle, (Chicago: University of Chicago Press, 1985), p. 22; Ignatius, Epistle to the Magnesians, (The Ante-Nicene Fathers, Grand Rapids, Michigan: W. B. Eerdmans, 1956, James Donaldson and Alexander Roberts, eds.), Vol. 1, pp. 59-65.

(3) See On the True Doctrine, translated by R. Joseph Hoffmann, (New York: Oxford University Press, 1987).

(4) “Celsus the Platonist,”Catholic Encyclopedia, NewAdvent.org.

(5) Odom, op. cit., p. 54.

(6) Origen, Against Celsus, book 6, chapter 22 in The Ante-Nicene Fathers, (New York: Charles Scribner’s Sons, 1913), Vol. 4, p. 583.

(7) viz výše

(8) Tertullian, Ad Nationes, Book 1, Chapter 13 in J. P. Migne, Patrologiæ Latinæ Cursus Completus, (Paris, 1844-1855), Volume 1, columns 369-372.

(9) I když se Kristus nenarodil 25. prosince, zůstává dnešním křesťanským "oficiálním" dnem narození pro Mesiáše.

 (10) Tertullian, Apologia, chap. 16, in J. P. Migne, Patrologiæ Latinæ, Vol. 1, cols. 369-372; standard English translation in Ante-Nicene Fathers, (New York: Charles Scribner’s Sons, 1913), Vol. 3, p. 31.

(11) Pro další studium, viz www.tertullian.org.

(12) Antonio Gallonio, De SS. Martyrum Cruciatibus, 1591.  Published in English: Tortures and Torments of the Christian Martyrs, A. R. Allinson, trans., (London: Fortune Press, 1903), p. 143. Záměrem této knihy bylo "vzdělání věrných" a byla publikována se svolením Římsko katolické církve.

 (13) Odom, op.cit., p. 158.

(14) 1. Korintským 10,20

(15) Tato ilustrace byla rytinou v měděné desce provedené umělcem jménem Antonio Tempesta of Firenza (Florence), dle návrhů Giovanni de Guerra z Modeny, malíře papeže Sixta V.

 (16) Gallonio, Tortures and Torments of the Christian Martyrs, op.cit., p. 138.

(17) Den Jupitera, dies Jovis, odpovídá dnešnímu čtvrtku.

(18) A. T. Jones, The Two Republics, (Ithaca, Michigan: A. B. Publishing, Inc., n.d.), pp. 320-321.

(19) Eusebius, Commentary on the Psalms, Psalm 91 (Psalm 92 in A.V.), in J. P. Migne, Patrologiæ Græccæ Cursus Completus, (Paris, 1856-1866),  Volume 23, column 1169.

(20) Eusebius, Proof of the Gospel, Book 4, chapter 16, translated by W. J. Ferrar, Vol. 1, p. 207 as quoted in ibid.

(21) E. Diehl, Inscriptiones Latinæ Christianæ Veteres, (Berolini, 1925), Vol. 2, p. 118, #3033.

(22) viz výše, p. 193, #3391.  Viz také: G. B. de Rossi, Inscriptiones Christianæ Urbis Romæ, Vol. 1, part 1, p. 18, #11.