Vase.jpg)
S velkou pečlivostí a umem archeolog čistil a restauroval každý kousek. Nakonec byl připraven začít skládat onu záhadu: puzzle, které leželo před ním. Jeden kousek zde, jiný támhle, snažil se najít dokonalé spojení. Krásný tvar se začal pomalu formovat. Dokonalost precizní symetrie kulatých stran se odhalila nad základem, který se zdál být příliš útlý na to, aby je udržel.
Nakonec bylo jeho trpělivé úsilí odměněno. Píle a tvrdá práce vzala směs střepů a vytvořila z nich elegantní vázu, jednu z nejlepších svého druhu, které kdy byly nalezeny.
Všichni, kdo hledají pravdu, musí být také archeologové. Hlína a špína tradic a pohanství pohřbila mnoho krásných Nebeských pravd. Pečlivě odstranit blud a odhalit pravdu, obnovit ji ke své plné slávě, to vyžaduje hodně pilného úsilí. Jedním principem, který musí mít všichni hledači pravdy stále na paměti, je to, že pravda si nikdy neprotiřečí. Jestliže se jeden text Písma jeví být v rozporu s jinou pasáží, je to jistá pozvánka: Kopej zde! Tady je k odhalení více pravdy, která vyjasní nesrovnalosti.
Jednou takovou oblastí Bible, která byla dlouho pro studenty Bible záhadou, jsou výroky v Matouši, Markovi a Lukáši, které se jeví být v rozporu s jasnými výroky v knize Jana. Učenci dokonce odkazují na Matouše, Marka a Lukáše jako na „Synoptická“ evangelia, protože jsou si v detailech hodně podobná, co se týče událostí i jejich sledu. Čtvrté evangelium, evangelium Jana, se v některých podrobnostech odlišuje.
Nikde se ten rozdíl nezdá patrnější než v záznamu o ukřižování v den Pesachu. Tři Synoptická evangelia se jeví tak, že souhlasí s datem pro Pesach, který je odlišný od data uvedeného v evangeliu Jana.
Puzzle-Pieces.jpg)
Ve skutečnosti však neexistuje žádný rozpor. Pravda si nikdy neprotiřečí! Je fakt, že v tomto životě nebudou všechny otázky zodpovězeny. Yahuwah nikdy neodstraní všechny důvody pro pochybování, protože si cení osobní svobody. Nikdy nenutí lidi, aby věřili, pokud nechtějí věřit. Proto budou vždy nějaké háčky, na které mohou zaháčit své pochybnosti ti, kteří nechtějí věřit. V takových oblastech je výsadou věřícího, aby použil víru v Toho, který nikdy nelže. Pečlivý průzkum důkazů tedy odhaluje soulad všech čtyř evangelijních záznamů. Každé evangelium poskytuje kousky puzzle, které – jsou-li správně pochopeny – dokazují, že neexistuje žádný konflikt.
Texty, které zmátly lidi, jsou tyto:
Matouš 26,17 – „A prvního dne svátků nekvašených chlebů přistoupili učedníci k [Yahushuovi] a pravili: Kde si přeješ, abychom ti připravili pojedení Minutí?“ (viz Pavlík)
Marek 14,1 – „I bylo po dvou dnech Minutí a svátek nekvašených chlebů. A velekněží a písmaři hledali způsob, jak by se ho lstivě zmocnili a mohli ho zabít;“ (viz Pavlík)
Lukáš 22,7 – „A nadešel den nekvašených chlebů, v němž se Minutí mělo zabíjet.“ (Pavlík)
Zmatek nastává, když jsou výše uvedené texty porovnány s Janovým záznamem o Poslední večeři, jak je uvedeno v Janovi 13: „Před svátkem Minutí pak [Yahushua], věda, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa přešel k Otci, zamilovav si své vlastní, kteří byli ve světě, miloval je až do konce.“ (Jan 13,1, Pavlík)
V této, stejně jako ve všech dalších záhadách Bible, poskytuje Písmo odpověď. Zákon Mojžíše, který Zákonodárce Yahushua zachovával dokonale, jasně poskytuje časové parametry pro svátek Minutí (Pesach/hod beránka) i Svátek nekvašených chlebů (přesnice).
V prvním měsíci, v čtrnáctý den toho měsíce, mezi dvěma večery, je Minutí Yahuwahovo. A v patnáctý den tohoto měsíce je slavnost nekvašených chlebů Yahuwahovi; po sedm dní budete jíst nekvašené chleby. V první den budete mít svaté svolání, žádné zaměstnání prací nesmíte vykonávat. (viz Leviticus 23,5-7, Pavlík)
Tato pasáž jasně udává dvě odlišná data pro dva odlišné svátky:
Jan 13 jednoduše uvádí: „Před svátkem pak velikonočním . . .“ Synoptická evangelia se zdají být v rozporu s datumy danými v Leviticus!
Blue-Puzzle-Piece.jpg)
Když dáváme dohromady různé střípky pravdy této biblické hádanky, musíme se držet dat stanovených v Leviticus 23 pro Minutí a Svátek nekvašených chlebů. Ty představují „hranici“ puzzle. Nemohou být odloženy stranou. Proto musí být nějaké jiné vysvětlení poskytnuto, proč se zdá, že Synoptická evangelia umísťují Minutí (Pesach) a první den Nekvašených chlebů na stejný den.
Prvním bodem ke zvážení je to, že Matouš 26,17 i Marek 14,1 mají v anglickém překladu slova, která byla přidána, ale nenachází se v originálu. Slova kurzivou v textu níže jsou slova, která překladatelé přidali do textů. Nenacházejí se v originálu:
Bez těchto přidaných slov Matouš prostě říká: „Prvního pak nekvašených chlebů učedníci přišli . . .“ A Marek bez přidaných slov říká toto: „Po dvou dnech bylo Minutí a nekvašené chleby . . .“
V textu Matouše pochází slovo „Prvního“ od slova πρώτος (prōtŏs), což znamená „především, nejprve, nejpřednější (v čase, místě, řádu nebo důležitosti).“2 Může tedy znamenat „počátkem“ a „nejlepší“, ale může být také správně přeloženo jako „před“. Když je πρώτος (prōtŏs) přeloženo jako „před“, pak Matouš 26,17 říká: „Před nekvašenými chleby učedníci přišli . . .“ To souhlasí s Janem 13,1: „Před svátkem Minutí . . .“
Text Marka musí být zvážen v kontextu toho, co bezprostředně následuje, tedy popis Yahushuova pomazání v Betanii během slavnosti v Šimonově domě. Nejprve je však nezbytné přesně chápat, jak Izraelité používali určité fráze, konkrétně „Minutí“ (Pesach) a frázi „nekvašené chleby“. To poskytuje další kousek do tohoto biblického puzzle.
Red-Puzzle-Piece.jpg)
Studium rozmezí pašijního týdne . . . odhaluje skutečnost, že Novozákonní fráze τά ἄζυμα („nekvašené chleby“) . . . se objevuje v několika evangelijních odkazech na období Pesachu. Tento výraz je typicky Synoptický termín; a přesto, Marek a Lukáš zřejmě chápali v době svého psaní, že sváteční názvy τò πάνοχα a τά ἄζυμα byly všeobecně zaměnitelně používány.3 Nicméně se zdá, že druhý z těchto názvů byl Lukášovým oblíbeným pro popis období Minutí (Pesachu),4 a pravděpodobně i Matoušovým.5 I Josephus uznává alternativní použití těchto dvou svátečních názvů ve své době.6 On dokonce nazývá ten „čtrnáctý“ tím „dnem Nekvašených chlebů.“7,8
Jazyk je proměnlivý a názvy jsou často používány více než jedním způsobem. Například slovo „Vánoce“ aplikujeme na 24. prosinec, ale také na určité období v roce nebo v měsíci prosinci. V době Mesiáše byly názvy „Nekvašené chleby“ (přesnice) a „Minutí“ (Pesach, hod beránka) svátečními pojmy, které se aplikovaly na celý týden, počínajíc dnem Minutí (Abib 14) a pokračujíc celým sedmidenním svátkem nekvašených chlebů, který začínal dnem Abib 15.
Dva proslulí spisovatelé prvního století používali názvy „Minutí“ a „Svátek nekvašených chlebů“ zaměnitelně, někdy použili „Nekvašené chleby“ a aplikovali to na „Minutí“, jindy použili „Minutí“, když psali o celém svátku. Těmito spisovateli jsou Philo z Alexandrie (20 př.n.l. – 50 n.l.) a Josephus (37 – okolo 100).
Abychom mohli pochopit výroky spisovatelů prvního století o Minutí, je nezbytné, aby byly jejich názvy svátků katalogovány a vyloženy. Obecně řečeno: tato rituální slova a fráze jsou neznámou řečí a mohou mít zcela odlišný význam než jejich anglické překlady. Například řecké slovo πάσχα, nebo ϕάσκα, jak se někdy objevuje, se nachází dvanáctkrát u Josephuse. My ho překládáme jako Minutí (Pesach, Velikonoce, hod beránka), s běžnou představou večeře Pesachu. Ale u Josephuse je toto slovo běžně používáno pro osmidenní Svátek nekvašených chlebů a jen třikrát odkazuje přímo na den Nisan 14 [Abib], kde se určitě jedná o velikonočního beránka. A zřejmě se ještě nenašlo místo, kde by slovo πάσχα znamenalo jen onu večeři, i když může odkazovat na paškální oběť i večeři. V Josephusi je dvacet pět odkazů na tento obětní obřad.9
Příklad Josephova společného použití názvů „Minutí“ a „Svátek nekvašených chlebů“ je možné nalézt v díle Wars II.I.1-3, kde uvádí:
A nyní, kdy již Svátek nekvašených chlebů přišel, který Židé nazývají pascha [Pesach, Minutí], takový, který zahrnuje takové velké množství obětí, kde na jednu stranu proudí bezpočet lidí z celé země k obřadu, zatímco na druhé straně ti, kteří truchlí za doktory, stáli v chrámu získávajíc rekruty pro svou frakci.10
V tomto textu uvádí Josephus kontext pro vzpouru Izraelitů, která se odehrála v Abib 14, Minutí, po smrti Heroda Velikého. Úvodem říká, že „Svátek nekvašených chlebů již přišel“, a dále vysvětluje, že svátek samotný se nazýval u Izraelitů „pascha/pesach“. To je přesně to, jak Synoptická evangelia používají tuto frázi.
Green-Puzzle-Piece.jpg)
Je zřejmé, že pro Josephuse byly ony dva pojmy používané pro dvě sváteční periody nepřesné v tom, že byly zaměnitelné. Josephus mohl na jednom místě hovořit o osmidenní periodě jako Svátku nekvašených chlebů a na jiných místech použít Pesach (Minutí) jako synonym pro Svátek nekvašených chlebů nebo prostě odkazovat na celou periodu jako na Pesach. To potvrzuje . . ., že v běžném používání už neexistoval rozdíl mezi Minutím a Svátkem nekvašených chlebů a že Nisan 14 se asimiloval na periodu svátku.11
Důvod, proč jsou tyto názvy tak často zaměňovány, je jednoduše ten, že nekvašený chléb se jedl už v den Minutí (Pesachu) a nejen během těch sedmi následujících dnů. „Fráze τά ἄζυμα [nekvašený chléb] má bezpochyb svůj původ v praktikách Starého Zákona, jehož původní zákony vyžadovaly, aby se nekvašený chléb jedl s opékaným beránkem čtrnáctého dne prvního židovského měsíce.“12 Kvašení (kvasnice) bylo odstraněno z domů toho čtrnáctého a svátek Minutí (Pesach) v ten večer byl pojídán už s nekvašeným chlebem.
Potíž, která vzniká u těchto textů, pramení většinou z domněnky, že ve spisech Phila a Josephuse odkazuje slovo πάσχα [pascha/pesach] vždy na paškální obřad v 14. Nisan [Abib]. Ale jak bylo ukázáno, toto slovo běžně odkazuje na celý Svátek nekvašených chlebů. A žádný jiný význam by neměl být tomu připsán, ledaže je to uvedeno v textu.13
Takto je jasně pochopeno, že výrazy „Minutí“ (Pesach) a „nekvašený chléb“ byly používány zaměnitelně ve svátečním smyslu pro celé období svátku, stejně jako pro individuální dny uvnitř této slavnostní památky, a proto je čas podívat se opět na text Marek 14,1 a verše následující:
I bylo po dvou dnech Minutí a svátek nekvašených chlebů. A velekněží a písmaři hledali způsob, jak by se ho lstivě zmocnili a mohli ho zabít; pravili totiž: Ne ve svátek, ať ještě není nějaké povykování lidu. A když byl v Béthanii, v domě Šimona, malomocného, přišla, když ležel u stolu, jedna žena, mající alabastrovou láhev voňavky z čistého nardu, velmi drahého, a rozrazivši tu alabastrovou láhev, rozlila ji po jeho hlavě. (Marek 14,1-3, Pavlík)
Důvod, který způsobil zmatek, je ten, že se text zdá být v rozporu s popisem u Jana:
[Yahushua] tedy šest dní před Minutím přišel do Béthanie, kde byl Lazar, ten zemřelý, jehož [Yahushua] vzkřísil zprostřed mrtvých. Uspořádali mu tam tedy večeři a Marta obsluhovala, Lazar však byl jeden z těch, kdo s ním leželi u stolu. Marie tedy, vzavši libru voňavky z čistého nardu, velmi cenného, pomazala [Yahushuovy] nohy a vytřela jeho nohy svými vlasy, i byl vůní té voňavky naplněn dům. (Jan 12,1-3, Pavlík)
Neměl by se ztrácet čas dohadováním o tom, kde přesně Marie vylila voňavku: Marek říká, že na Yahushuovu hlavu, Jan říká, že na Jeho nohy. Každý policejní detektiv ví, že se i výpovědi očitých svědků mohou zdát být odlišné, protože jeden člověk si všimne toho, druhý něčeho jiného, a přece mohou být oba popisy pravdivé. Prostou odpovědí je, že Marie vylila voňavku na obojí: na nohy Spasitele i na Jeho hlavu.
Skutečně patrný rozpor vyvstává u Markova jasného popisu, že Minutí (Pesach) byl za DVA dny, zatímco Janovo evangelium uvádí, že Yahushua přišel do Betanie šest dnů před Minutím. Abychom vyřešili tento zdánlivý rozpor, je důležité vzít Písmo tak, jak je napsáno, a nepřidávat žádný další význam, který tam není uveden.
Je snadné učinit nějaký závěr, když text sám nepředkládá . . . nějaký „nevyhnutelný závěr.“ Texty o Betanii jsou takovým případem. Říká Jan, že k pomazání došlo šest dnů před Minutím? Ne! Text jen říká, že „šest dní před Minutím PŘIŠEL [Yahushua] do Betanie.“ (Jan 12,1) Teprve potom přichází popis pomazání s uvádějícím řeckým slovem oun, které znamená „potom, proto, podle, následně, tyto věci tak jsou“ Thayer). Slovo oun prostě odkazuje na následující věc, která se stala a o které chce Jan diskutovat. Neznamená to, že ta večeře nastala ve stejný den, kdy [Yahushua] přišel do Betanie.14 Naopak, Marek popisuje posloupnost událostí. V době, ve které „za dva dny bylo „Minutí“ (Marek 14,1a), se židovští lídři domlouvali na tom, že [Yahushuu] zabijí (Marek 14,1b). To se odehrálo, když byl [Yahushua] „v Betanii v době Šimona malomocného“ (Marek 14,3). To nám říká, že k pomazání v Betanii došlo dva dny před Minutím, a [Yahushua] přišel do Betanie šest dní před Minutím (neboli o čtyři dny dříve).
Takto není popis u Jana v rozporu s popisem událostí u Marka. Ale abychom plně docenili naprostou shodu mezi Janem a Markem v této věci, je nezbytné, abychom obrátili pozornost k prvnímu Minutí (Pesachu) zaznamenaném v Bibli. Jak bylo ukázáno, názvy „Minutí“ a „nekvašený chléb“ se vzájemně používaly pro označení celého svátečního období. Často je však přehlíženo, že „období“ nezačíná čtrnáctého v měsíci, ale spíše už desátého, kdy bylo třeba vykonat velmi důležitý přípravný úkol.
A Yahuwah v zemi Egypta pronesl k Mojžíšovi a k Árónovi výrok: Tento měsíc vám bude počátkem měsíců; on vám bude prvním z měsíců roku. Promluvte k celému shromáždění Isráéle výrokem: V desátý den tohoto měsíce – tu si budou brát každý dobytče pro dům otců – dobytče pro dům . . . Vaše dobytče bude bezvadné, roční samec; budete je brát z ovcí anebo z koz a budete je chovat do čtrnáctého dne tohoto měsíce a mezi dvěma večery je porazí, celé sejití shromáždění Isráélova.“ (viz Exodus 12,1-3. 5. 6, Pavlík)
Desátý den prvního měsíce byl dnem, ve který měla každá domácnost vybrat beránka nebo jehně bez vady pro jejich obětní dar. Jako symbol Spasitele muselo být každé zvíře v dokonalém stavu a bez vady. Tato zvířata měla být přinesena domů, umyta, hýčkána a krmena. Když se tak stalo, emoce rodiny začaly být připoutány ke zvířeti. Když pak bylo zvíře zabito, mělo to daleko větší účinek na rodinu jako symbol Yahova Beránka, který byl zabit pro hříchy tohoto světa.
Někteří učenci chápali, že slovo „Minutí“ má daleko širší užití než jen odkaz na konkrétní den Abib 14, a proto se domnívají, že den, ve který byl Yahushua pomazán, byl ve skutečnosti ten desátý den měsíce – právě ten den, kdy byla obětní zvířata vždy vybírána. Mějme na paměti, že Hebrejci počítali dny inkluzivně, ne exkluzivně, jako to děláme dnes. Načasování slavnosti v Šimonově domě tedy perfektně zapadá do časového plánu na desátého dne měsíce.
Spasitelova vlastní slova pravděpodobně indikují, že chápal v tomto světle význam pomazání, kterým Ho Marie pomazala. Když učedníci začali kritizovat Mariinu štědrost, Yahushua řekl: „Nechtež jí. Proč ji rmoutíte? Dobrýť jest skutek učinila nade mnou.“ (Marek 14,6) Poté, předpovídajíc Svou smrt jen o čtyři dny později, přidal:
„Však chudé máte vždycky s sebou, a když budete chtíti, můžete jim dobře činiti, ale mne ne vždy míti budete. Ona což mohla, to učinila; předešlať jest, aby těla mého pomazala ku pohřebu.“ (Marek 14,7-8)
Tento banket byl ve skutečnosti „děkovná“ večeře pro Spasitele od bohatého farizeje jménem Šimon. Yahushua uzdravil Šimona z malomocenství (viz Marek 14,3) a z vděčnosti, že je zase zdráv, připravil Šimon pro Spasitele, Jeho učedníky a Lazara bohatý stůl. Šimonův vlastní syn byl jedním z dvanácti učedníků. Byl to ten učedník, který v pohodlí svého vlastního domova jako první kritizoval Mariin velkorysý dar a nepřímo i to, že ho Spasitel přijal.
A když byl v Betanii, v domu Šimona malomocného, a seděl za stolem, přišla žena, mající nádobu alabastrovou masti velmi drahé, z nardového koření. A rozbivši nádobu, vylila ji na hlavu jeho. (Marek 14,3)
Tedy řekl jeden z učedlníků jeho, Jidáš, syn Šimona Iškariotského, kterýž jej měl zraditi: Proč tato mast není prodána za tři sta peněz, a není dáno chudým? To pak řekl, ne že by měl péči o chudé, ale že zloděj byl, a měšec měl, a to, což do něho kladeno bylo, nosil. Tedy řekl Yahushua: Nech ji, ke dni pohřebu mého zachovala to. Chudé zajisté vždycky máte s sebou, ale mne ne vždycky míti budete. (Jan 12,4-8)
Ostatní učedníci, kteří obdivovali Jidáše pro jeho bohatství, vzdělání a vytříbenost, rychle následovali jeho příkladu. Byla to Jidášova naštvaná reakce na Spasitelovu mírnou výtku při večeři u jeho otce, co vedlo Jidáše přímo ke zradě Yahushui do rukou kněží. Po záznamu o Yahushuově výtce vůči učedníkům následují v evangeliu Marka tato slova: „Tedy Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti, odšel k předním kněžím, aby ho jim zradil. Oni pak uslyševše to, zradovali se, a slíbili mu peníze dáti. I hledal, kterak by ho příhodně zradil.“ (Marek 14,10-11)
Další okolnostní důkaz, že se večeře v Šimonově domě konala desátého dne měsíce, je možné nalézt ve skutečnosti, že se následující události odehrály po slavnosti v Šimonově domě:
Kdyby se slavnost v Šimonově domě odehrála dvanáctého dne, tedy jen dva dny před čtrnáctým, nebylo by dostatek času na všechno, co se dle záznamů v Bibli odehrálo mezi hostinou v domě a Poslední večeří. To opět potvrzuje soulad mezi záznamy v Janovi a Markovi.
Další kousek puzzle zapadá na své místo se skutečností, že všechna čtyři evangelia jasně uvádějí, že ukřižování, které se odehrálo na Minutí (Pesach), byl „den příprav“.
Matouš 27,59-60 a 62: „a Josef, dostav tělo, je zavinul v čisté plátno a uložil je v své nové hrobce, již byl vytesal ve skále. I přivalil ke dveřím té hrobky veliký kámen a odešel; . . . Nazítří pak – to je den po Přichystávání – se velekněží a farizeové sešli k Pilátovi . . .“
Marek 15,42-43: A když již nastal večer, jelikož bylo Přichystávání, to jest den před sabatem, přišel Josef z Arimatheje, . . . a odváživ se vstoupil k Pilátovi a jal se vyprošovat si [Yahushuovo] tělo.
Lukáš 23,53-54: „I sňal je [Josef z Arimatie] a zavinul je do plátna a uložil ho v hrobce do skály vysekané, v níž ještě nikdo neležel. A byl den Přichystávání a nastával sabat.
To je velmi přesvědčivý důkaz, že všechna čtyři evangelia se shodují na dni Minutí (Pesach) a Svátku nekvašených chlebů. Na Biblickém luni-solárním kalendáři se Minutí na čtrnáctého v měsíci vždy objevuje v šestý den týdne.
A proto ten následující den – první den Svátku nekvašených chlebů – připadá vždy na sedmý den Sabat, který Leviticus 23,6 potvrzuje jako 15. den měsíce. Písmo nazývá ten čtrnáctý/Minutí „dnem příprav“. Mnoho sabatistů aplikuje tento pojem na každý šestý den týdne, protože šestý den je ustanoven jako pracovní den, příprava pro Sabat dalšího dne a je zajisté možné, že Izraelité používali tento výraz tímto způsobem. Písmo samotné však aplikuje tento název jen na čtrnáctého/Minutí – na den před prvním dnem Svátku nekvašených chlebů.
Protože první den Nekvašených chlebů připadá vždy na týdenní Sabat, byl tento den nazván „velký Sabat“.
Naklonil hlavu a odevzdal ducha. Poněvadž byl den přípravy a Židé nechtěli, aby těla zůstala přes Sabat na kříži – ten Sabat byl totiž velký den --, požádali Piláta, aby byly ukřižovaným zlámány nohy a aby byli sňati z kříže. (Jan 19,30-31)
Purple-Puzzle-Piece.jpg)
Den příprav byl pracovní den. Byl to den, ve kterém byl odstraněn všechen kvas z domu (symbol hříchu odstraněného z chrámu duše). Když byly velikonoční beránci zabiti, poukazovali do budoucna na Mesiáše, který bude zabit za hříchy světa. Tato skutečnost a načasování Dne příprav jsou potvrzeny incidentem zaznamenaném v Synoptických evangeliích, který není v evangeliu Jana. Tento incident poskytuje další kousek puzzle a vyjasňuje biblický zápis o načasování ukřižování v době Minutí (Pesachu).
Bylo běžné pro odsouzené kriminálníky, že si nesli svůj vlastní kříž po cestě na místo popravy. Nicméně Matouš, Marek a Lukáš zaznamenávají, že někdo jiný nesl Spasitelův kříž za Něj. To nebyl poslední akt milosti projevený nevinnému člověku. Ve vší pravděpodobnosti nebyl Spasitel fyzicky schopen nést svůj vlastní kříž, protože celou noc nespal a ztratil mnoho krve bičováním, které vytrpěl. Římští žoldáci vyřešili ten problém tím, že donutili někoho jiného, aby nesl Jeho kříž za Něj:
Někteří spisovatelé věří, že text „kterýž šel z pole“ odkazuje na to, že Šimon pracoval na poli. Ale protože bylo brzy ráno, je pravděpodobnější, že Šimon cestoval do Jeruzaléma na Svátek nekvašených chlebů. Fráze „jdoucího z pole“ poukazuje na delší cestování než jen krátké „cestování Sabatního dne“ dovoleného ve svatých dnech. Ať už Šimon pracoval na poli nebo cestoval, obojí bylo možné jedině tehdy, pokud byl den Minutí (Pesach) pracovním dnem. Skutečnost, že tři Synoptická evangelia obsahují tento příběh, je potvrzením, že jejich dříve použitá fráze „Svátek nekvašených chlebů“ byla běžně chápaným odkazem na samotné Minutí.
Záznam u Lukáše je trochu odlišný. Ten uvádí: „A nadešel den nekvašených chlebů, v němž se Minutí mělo zabíjet.“ (Lukáš 22,7; Pavlík) Jak bylo ukázáno, názvy „Minutí“ a „nekvašené chleby“ byly všeobecně užívány tak, že zahrnovaly dobu od desátého dne měsíce, kdy byl beránek vybrán, do posledního dne Svátku nekvašených chlebů (21. den měsíce), po kterém pak následoval sedmý den Sabat v 22. den měsíce. To, co pak následuje v Lukáši 22, je podrobný popis Poslední večeře, která se dodnes zachovává jako památná služba společenství. Kousek puzzle spojující tři synoptická evangelia a evangelium Jana se nachází ve skutečnosti, že Poslední večeře byla pojídána jen pár hodin předtím, než byl Spasitel zrazen a nebyla tudíž skutečnou večeří Minutí (Pesachu).
V hebrejštině, aramejštině a řečtině, stejně jako v angličtině, existují odlišná slova pro to, zdali byl chléb s kváskem (kvašený chléb), nebo bez kvasnic (nekvašený chléb).
HEBREJŠTINA
Nekvašený chléb = matzah (nebo matzot pro více než jeden)
Kvašený chléb = lekhem (nebo lekhemim pro více než jeden)
ARAMEJŠTINA
Nekvašený chléb = patireh
Kvašený chléb = lakhma
ŘEČTINA
Nekvašený chléb = azumos (nebo azumon či azuma pro více než jeden)
Kvašený chléb = artos (nebo arton pro více než jeden)
Pokaždé – bez jediné výjimky – když je v Bibli odkaz na „Svátek nekvašených chlebů“, je použito slovo pro chléb bez kvasnic: matzah, patireh, azumos. Když se však v Písmu hovoří o chlebu Poslední večeře, je použito slovo pro chléb z kvasnic: lakhma, artos. Proto se „Poslední večeře“ musela konat den před skutečnou večeří Minutí (Pesach, hod Beránka).
Jak bylo ukázáno, Jan i Matouš uvádějí, že se Poslední večeře konala před Minutím a Svátkem nekvašených chlebů. V 1. Korintským 11,23 a 26-28 i Pavel pravidelně používá slovo pro chléb z kvasnic, když hovoří o Poslední večeři a jejím duchovním významu. Jan se nezaměřuje na Poslední večeři, ale na umývání nohou, které tomu předcházelo, Matouš, Marek a Lukáš souhlasí s tím, že chléb použitý při Poslední večeři byl kvasnicový chléb, a proto to nemohl být chléb pokrmu Minutí (Pesachu). To je stvrzeno záznamy v Janovi, které opakovaně označují den ukřižování jako skutečný den Minutí, po němž následoval první den Svátku nekvašených chlebů. (viz Jan 18,28; 18,39; 19,14; 19,31 a 19,42) Pro podrobné vysvětlení viz článek Poslední večeře: Pesach? Nebo ne?
Poslední kousek pravdy, který stvrzuje, že všechna evangelia skutečně popisují stejné události ve stejných datech, je možné nalézt ve skutečnosti, že celý národ byl sjednocen ve slavení Letnic. Kdyby tři Synoptická evangelia skutečně popisovala Minutí v odlišné datum, než uvádí evangelium Jana, pak by to zajisté ovlivnilo výpočet k Letnicím.
Missing-Puzzle-Piece.jpg)
Těsně předtím, než se Spasitel po Svém vzkříšení vrátil do Nebe, dal Svým učedníkům jasné instrukce, aby zůstali v Jeruzalémě: „A shromáždiv se s nimi, přikázal jim, aby z Jeruzaléma neodcházeli, ale aby očekávali zaslíbení Otcova, o kterémž jste prý slyšeli ode mne. Nebo Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech.“ (Skutky 1,4-5)
Učedníci uposlechli svého vzkříšeného Pána. Několik dalších dnů bylo časem pro zkoumání vlastního srdce a pokání.
A když přišel den padesátý (Letnice), byli všickni spolu na jednom místě. I stal se rychle zvuk z nebe, jako přicházejícího větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všickni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati. (viz Skutky 2,1-4)
Letnice jsou jedním z každoročních svátků, kvůli kterým se zbožní Izraelité vraceli do Jeruzaléma, aby je slavili. Skutečnost, že byl Jeruzalém naplněn těmito poutníky z různých zemí, je popsána v následujících verších.
Byli pak v Jeruzalémě přebývající Židé, muži nábožní, ze všelikého národu, kterýž pod nebem jest. A když se stal ten hlas, sešlo se množství a užasli se toho, že je slyšel jeden každý, ani mluví přirozeným jazykem jeho. I děsili se všickni a divili se, řkouce jedni k druhým: Aj, zdaliž nejsou tito všickni, kteříž mluví, Galilejští? A kterak my je slyšíme jeden každý z nás mluviti jazykem naším, v kterémž jsme se zrodili? Partští, a Medští, a Elamitští, a kteříž přebýváme v Mezopotamii, v Židovstvu a v Kappadocii, v Pontu a v Azii, v Frygii a v Pamfylii, v Egyptě a v krajinách Libye, kteráž jest vedle Cyrénu, a hosté Římané, Židé, i vnově na víru obrácení, Kretští i Arabští, slyšíme je, ani mluví jazyky našimi veliké věci [Elohimovy]. (Skutky 2,5-11)
Tento neuvěřitelný seznam lidí Izraelské krve, žijících v tak mnoha různých národech a lokalitách, potvrzuje, že i oni byli v Jeruzalémě s jasným záměrem zachovávat každoroční svátek Letnic.
Putting-Puzzle-Pieces-Together.png)
Pokud by Jan a ostatní pisatelé evangelií byli nejednotní ve své chronologii ohledně data Minutí (Pesachu), jak by bylo možné, aby byli nejen všichni učedníci, ale i Židé z každého koutu Blízkého Východu, v naprosté shodě ohledně data Letnic, které zachovávali ve stejný den? Kdyby existoval rozdíl v názoru ohledně data Minutí (Pesachu), pak by byl rozdíl i ohledně data Letnic.16
Čtyři evangelia jsou v naprostém souladu, neposkytují rozporuplné záznamy ohledně ukřižování v den Minutí (Pesachu)! Rozdíly v jejich záznamech ve skutečnosti poskytují potvrzení toho, že jsou všechna evangelia v souladu a bez rozporů.
Pravda si nikdy neodporuje. Pokud existují zdánlivé nesrovnalosti, pak jen poukazují na oblast, kde je potřeba hlubšího studia. V oblastech, ve kterých Yahuwahova moudrost rozhodla neodstranit všechny příčiny pro pochybnosti, dovolujíc každému mít vlastní svobodu volby a věřit nebo pochybovat dle svého rozhodnutí, nechť se věřící cvičí ve víře, protože „bez víry pak nemožné jest líbiti se Elohimovi; nebo přistupující k Elohimovi věřiti musí, že jest Elohim, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává.“ (viz Židům 11,6)
Zatímco kritik víry dochází unáhleně k domněnkám a používá své domněnky k tomu, aby diskreditoval Bibli, věřící student se musí sám vytrénovat k tomu, aby pečlivě analyzoval slova (a mlčení) Písma. Ve většině (pokud ne ve všech) případů se setkáváme se střepy pravdy z důvodu našeho vlastního neporozumění textu, ne kvůli slovům Písma samotného.17
V této době, kdy je poznání rozmnoženo a mnoho Nebeských pravd obnoveno, by měli všichni být povzbuzeni k vlastnímu studiu každé zásady své víry. Pokud je nějaká nauka bludem, Duch svatý zaslíbil, že povede všechny, kdo hledají pravdu, k poznání pravdy. „A onť [Duch Pravdy] přijda, obviňovati bude svět z hříchu, a z spravedlnosti, a z soudu.“ (Jan 16,8)
1 Pokud není uvedeno jinak, jsou texty z Bible Kralické.
2 #4413, The New Strong's Expanded Dictionary of Bible Words.
3 Marek 14:1; Luke 22:1.
4 Skutky 12:3; 20:6.
5 Matouš 26:17.
6 Ant[iquities], XVII.IX.3; B.II.I.3, etc.
7 B.V.III.1. Thackeray: "When the day of unleavened bread came round on the fourteenth," etc.
8 Grace E. Amadon, "The Johannine-Synoptic Argument," (original manuscript of the published article), Andrews University, James White Library, Collection 154, Box 2, Folder 1, p. 1, emphasis supplied.
9 Grace E. Amadon, "Important Passover Texts in Josephus and Philo,"(original manuscript of the published article), Andrews University, James White Library, Collection 154, Box 2, Folder 1, p. 1, underlined original; italics supplied.
10 Přímý překlad od G. E. Amadon, viz výše, p. 2.
11 Barry D. Smith, “The Chronology of the Last Supper,” Westminster Theological Journal 53:1 (1991), pp. 35 & 36.
12 Amadon, "The Johannine-Synoptic Argument," op cit., p. 3.
13 Amadon, "Important Passover Texts in Josephus and Philo," op cit., p. 9.
14 Oun “does not always furnish a strictly causal connection, but may be used more loosely as a temporal connective in the continuation or resumption of a narrative” (A Greek Grammar of the New Testament and Other Early Christian Literature. F. Blass, A. Debrunner and Robert Funk. Chicago: University of Chicago Press, 1961, 234-5).
15 Pro další ohledně Jidáše Iškariotského jako syna Šimona, viz. Jan 13:2-3 a 13:26.
16 Amadon, "The Johannine-Synoptic Argument," op cit., p. 9.
17 Kyle Pope, “Dating Passover and the Last Supper,” Ancient Road Publications.